Ve Švédsku žiji pět let a ačkoliv zemi neznám tak dobře jako pan Jaro Novák (Na cestě do socialistického pekla?, NP, 27.1.2015), přeci jsem si dokázal na pár věcí udělat názor.

Rodina a stát

Jaro Novák píše, kolik miliard utrácí Švédsko za péči o své postižené. To je od státu chvályhodné, nicméně stát zde supluje funkci rodiny. Švédsko je vysoce pokročilá a neuvěřitelně atomizovaná společnost, kde rodina neznamená zdaleka tolik jako v Česku. Odkázat ”problematické” příbuzné – ať už staré, či postižené - do státní péče je tu normálnější než ve střední Evropě. Stát poskytuje studentskou půjčku, stát se stará o nezaměstnané, stát se stará o nemocné, stát se stará o důchodce, stát je tu vždy a všude. Postoj Švédů ke starší generaci rozhodně není něco, co by si mohli dát za rámeček. Odložit staroušky do domova důchodců a jednou za rok jim poslat přání k Vánocům je zde daleko přijatelnější než v Česku.

Srovnání sociálních výdajů s vojenským rozpočtem, které Jaro Novák uvádí, ukazuje pouze na jedinou věc: vojenský rozpočet je sebevražedně nízký v porovnání s velikostí země a její blízkostí k Putinovu Rusku.

Konsensus nade vše

Švédská společnost se točí kolem dvou dogmat: snahy o absolutní kompromis a snahy za žádnou cenu nevyčnívat.

To nejhorší, co můžete v konverzaci se Švédem udělat, je zeptat se ho na jeho vlastní jasný názor, nedejbože před ostatními Švédy. Nastupuje většinou panika. Tázaný neví, co si o problému myslí ostatní, a je paralyzován obavou, že by jeho názor nebyl v naprostém souladu s tím, co si myslí všichni ostatní. Takže se vám v lepším případě dostane velmi zakulacené odpovědi, že věci mohou být tak či onak, ale že vlastně obě varianty mají své výhody a nevýhody. Diskuse pak pokračuje v podobném duchu a všichni se navzájem oťukávají. Zhruba po deseti až patnácti hodinách tlachání se z hlubin vynoří konsensus. Za ten se všichni postaví, bez ohledu na svůj původní názor, pokud nějaký měli.

Když se svaz zahrádkářů rozhodne, že se se budou v únoru venku sázet kaktusy, tak rozhodně nechtějte být v situaci rýpala, který poukazuje, že je venku mínus dvacet a metr sněhu! Jste proti tomu, na čem se zahrádkáři shodli, tudíž nepřítel, v lepším případě popleta. Věcné argumenty jdou stranou, protože jste proti konsensu – a konsensus je svatý. Přesto všechno vám budou Švédi do očí tvrdit, že milují rozmanitost („Vi gillar olika!”).

Kádrujem!

Švédská kultura je implicitně politicky korektní, což má fatální následky v mnoha ohledech. Přistěhovalecká politika je zrovna teď tou nejžhavější oblastí. Politicky korektní konsenzus ve Švédsku říká, že multikulturalismus je dobře, imigrace je dobře, otevřít svá srdce a peněženky je dobře.

Jak to dopadne s politiky, kteří s uvedným multi-kulti konsenzem zcela nesouhlasí? Jako malý příklad si vezměme článek křesťansko-demokratické političky Gunilly Gomér. Troufla si napsat, že pokud somálští azylanti létají na prázdniny ze Švédska zpátky do Somálska, asi to nebylo s jejich azylem tak horké. Reakce přišla vzápětí od Lindy Snecker (Vänsterpartiet), v článku citlivě nadepsaném “Gunillo, Tvé názory jsou rasisticky pokrytecké”.

Miluj svého nácka

Přistěhovalectví je téma, které politicky korektní většina neumožnila uchopit normálním – rozuměj nikoliv extremistickým – politikům. Zbyli nám tedy extremisté. Sverigedemokraterna (SD) byli pidistraničkou založenou kolem nácků nejhoršího kalibru - až do okamžiku, kdy si zvolili jako předsedu Jimmie Åkessona. Jimmie dokázal přetřít rasisty a vidláky narůžovo a učinit je „salonfähig“ – ctěný čtenář mi odpustí germanismus. Podobnost se Sládkovými republikány není čistě náhodná.

V roce 2010 se SD proprvé dostali do parlamentu, sotva přes 5 %. Strategie ostatních stran byla zřejmá: stranu marginalizovat, problémy neřešit, kritiky umlčet!

Relativně střízliví a opatrní Švédové se dokázali přenést přes všechny skandály SD, dokázali jim odpustit, že členové vedení strany (!) s lešenářskými trubkami v ruce honili imigranty. Na zcela zjevně xenofobní jádro SD se nabalili řadoví členové a voliči, kterým se v otázce imigrace prostě nedostalo zastání nikde jinde. SD kromě imigrace žádný jiný program nemá. Za poslední extempore na téma židovský a sámský národ versus národ švédský z úst sekretáře strany Björna Södera by se nemusel stydět ani Goebbels. V roce 2014 už měli SD cca 13% podporu a stali se třetí nejsilnější stranou.

Strategie ostatních stran je nezměněná i v roce 2015: SD marginalizovat, problémy neřešit, kritiky umlčet. Proto se upekla malá švédská oposmlouva, tzv. Decemberöverenskommelsen. Stručně: rozdělit si moc a hurá všichni proti SD!

Hoď si (švédskou) korunou

Švédská politická diskuse tedy v otázce imigrace postrádá hlas rozumu a zlatou střední cestu, kterou se jinak Švédové tak strašně rádi zaklínají. Prognóza pro další volby je neradostná. Politicky korektní strany si své nácky pěstují, SD proto pravděpodobně poroste.

Prostý volič si pak může vybrat mezi komsomolci a hitlerjugend.

Odkazy:
Gunilla Gomér vs. Linda Snecker
http://nyheter24.se/debatt/774242-gomer-kd-orimligt-att-flyktingar-aker-pa-semester-i-hemlandet
http://nyheter24.se/debatt/774458-gunilla-gomer-dina-asikter-ar-rasistiskt-hyckleri
http://nyheter24.se/debatt/774568-gomer-rasism-gods-nar-etablissemanget-morkar-det-alla-vet
Björn Söder
http://www.dn.se/val/nyval-2015/den-leende-nationalismen/

Västerås, Švédsko