Švédská vláda padla poté, co jí většina poslanců vyhlásila nedůvěru. To by samo o sobě nemělo nikoho překvapovat. Ve Stockholmu mají už dávno menšinovou vládu a za sebou složitý rok a půl vlastního – a ne vždy úspěšného – způsobu boje s covidem. Přesto je švédská politická krize trochu překvapivá a hodně poučná.

Tamní stranická scéna je velmi rozdrobená dlouhodobě. Souvisí to s nízkým prahem pro vstup do parlamentu.

Je ale také stále více polarizovaná, což je dáno skutečností, že Švédsko řeší několik zásadních otázek, na nichž se tamní politika štěpí nejen názorově, ale dotýkají se identity celého národa.

Jednak je to otázka imigrace a integrace cizinců, zejména po poslední přistěhovalecké vlně z roku 2015. A za druhé je to další osud sociálního státu, instituce, na kterou je tolik Švédů hrdých, ale jež do značné míry přestala v nových podmínkách fungovat.

Koalici zdánlivě porazila jedna konkrétní otázka, a to deregulace nájmů, o níž byl předseda vlády Stefan Löfven ochoten spíše formálně jednat s opozičními pravostředovými stranami, na kterých závisel.

Jenže menšinová levicová vláda sociálních demokratů a zelených se současně opírala o podporu strany Levice a ta otázku regulace nájmů, vlastně součást sociálních jistot, použila jako důvod či záminku k vyslovení ultimáta. A přivodila pád vlády, kterou sama podporovala. Zřejmě ve snaze vybojovat si novou image pod novou předsedkyní.

Je to svědectví o křehkém postavení menšinových vlád v mnohostranickém systému, což je možná osud i příští vlády po parlamentních volbách v České republice. Ale skýtá i jiná poučení.

Jeden z důvodů, proč se po minulých volbách nedařilo sestavit vládu, spočívá v tom, že středopravé strany odmítaly uzavřít dohodu se stranou Švédští demokraté. Tvrdily, že nechtějí spolupracovat s organizací s neonacistickými kořeny, a raději se vzdaly naděje na účast ve vládě s podporou krajní pravice.

Je charakteristické, že nyní už středopravé strany se Švédskými demokraty hlasovaly pro vyhlášení nedůvěry vládě. To svědčí o postupném vplývání Švédských demokratů do hlavního proudu, ale také o proměně voličských preferencí. Je to možná předzvěst toho, kam Švédsko zamíří po příštích volbách, tedy k pravicové koalici.

Je též charakteristické, že hlasování o nedůvěře chtěla vyvolat strana Levice, někdejší švédská komunistická strana. Ta ale neměla k vyvolání hlasování dost poslanců, a tak tuto úlohu převzali zmínění Švédští demokraté. Na Löfvenově pádu se tedy podílely dvě strany z okraje spektra, levého i pravého, přičemž ani jedna zatím nikdy nesloužila v žádné vládě.

Švédští politici zatím vykazovali snahu být více dostřediví než sami voliči. Löfven se roku 2018 stal premiérem poté, co jeho sociálně demokratická strana zaznamenala historicky nejhorší výsledek – a jen díky odporu pravicové opozice vůči Švédským demokratům.

Teď ale pravý střed svrhnul vládu i s krajní pravicí. Komentátoři ve Švédsku si všímají nového prvku. Löfven je prvním švédským premiérem, který neustál hlasování o důvěře. Přitom strany, které o pádu vlády hlasovaly, neměly žádný konkrétní společný program nebo zájem.

Přesto ještě pořád platí, že ve švédské politice funguje faktor, který ji odlišuje od kontinentální politické kultury. A to silný sklon ke kompromisu a snaha dosáhnout kolektivního prospěchu. Löfven se posledně po katastrofálním volebním výsledku stal premiérem po čtyřměsíční takzvané talmansrundě. Tedy rozhovorech o sestavení vlády vedených za účasti předsedy parlamentu.

Švédsko je možná fragmentované a znejistělé po covidovém roce. Pořád ale může být pro jiné vzorem při klidném hledání společného dobra.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus