Něco o švédském lidu

V této kapitole je zatěžko se vyhnout jistým generalizacím, ale odhadem popis platí pro cca 80 % obyvatel.

Zajímavé je m.j. srovnání jednání Švéda s reakcí Francouzů na nepopulární rozhodnutí vlády. Francouz je ochoten druhý den vyrazit do ulic a dát halasně najevo svou nespokojenost. Švéd naopak jen svírá pěstičku v kapse a sám pro sebe brumlá „v příštích volbách jim dám vědět svůj nesouhlas...“. A večer si zase klidně sedá do křesla a dívá se dál na televizní propagandu státu, s kterým prý nesouhlasí.

Vyjednávání jak se zaměstnavatelem, tak se státem často prováděly silné odbory, které i přes pokles členů zahrnují 67 % zaměstnanců (ve Francii 11 %). Pro zaměstnance jistě pohodlné, ale také zpohodlňující. Odborový vyjednávač má daleko větší váhu než samotný jedinec a lehčeji si zjedná respekt. Zde asi leží vysvětlení zakořeněného korporativismu společnosti, že ve Švédsku jedinec sám nic nezmůže, právní systém respektuje jen větší kolektiv.

Tento pocit nemohoucnosti je tak rozšířený, že dostal vlastní název - „Janteho zákon“ -, který krátce řečeno říká: „Nemysli si, že něco znamenáš!“

Po mých 50 letech v zemi je můj obrázek diametrálně odlišný od dřívějšího, pouze s mírnou generalizací: Obecně se švédský lid vyznačuje zbabělostí, která nedovoluje ani mít vlastní názor, pokud nesouhlasí s tím „správným“, a tím méně tento názor vyslovit. A to přesto, že svoboda projevu je zaručena ústavou starší než 200 let. Zbabělost vyslovit svůj názor vede k absenci diskuse o závažných tématech, ta prostě není možná, pomineme-li nic neříkající bláboly či handrkování o méně významných věcech.

S tím souvisí, že Švéd (dejme tomu cca 80 %) nemá vlastní rozum, nemá k tomu odvahu a vyznačuje se ohromující naivitou, což prohlásil sám premiér Löfvén vůči výtkám o nekontrolované migraci: „byli jsme naivní“ (stejně naivní jako Angela Merkel v názoru na multikulturalismus), nebo o vzrůstající zločinnosti: „neviděli jsme to přicházet“ – načež pokračuje dál v politice neomezeného přijímání muslimských migrantů. Mnoho varovných signálů a červených světel řadu let signalizovala nadcházející problémy, ale vláda „to neviděla přicházet“ a voliči dostatečně silně nereagovali.

To už ovšem nebyla naivita nomenklatury, ale darebáctví se skrývaným motivem. Tím motivem je zcela zřejmě přijímání voličského dobytka, s nímž se levicová nomenklatura paktuje a jejž si kupuje za peníze občanů.

Obyvatelstvo samo na to nereaguje, jsouce připouštějící a odpouštějící jako žádný jiný národ.

Dříve jsem si nezájem lidí o diskusi aktuálních témat vysvětloval prostě tím, že své politické názory považují za striktně privátní sféru, do které nechtějí nikoho cizího pustit. Dnes se mi spíše zdá, že za tím stojí obava ze zesměšnění, případně obava z následků svobodného projevu, jak to známe z diktatur. Značnou roli hraje jistě i známý strach Švédů z konfliktních situací, do nichž se nechtějí dostat, byť by to byl jen názorový nesoulad.

Zvýhodňování mládí a odpor k seniorům vede v dnešní krizové situaci k tragickým scénám, kdy migranti jsou preferováni ve zdravotní a zubní péči, při přidělování bytů, udělování podpor a pod. před důchodci, kteří celý život pracovali a platili daně.

Popravdě řečeno – mnoho z těchto důchodců nikdy nepřestalo hlasovat pro socialistické strany, sociální demokraty a komunisty, kteří jsou za dnešní stav především zodpovědni, a tak by se dalo říci, že si za svou bídu mohou sami. Neplatí to ovšem pro všechny, nevinní se svezou s nimi.

Z čeho pochází přesvědčení Švédů, že jsou nejdokonalejší na světě, že jsou nadřazeni okolí a jen jejich příklad je hodný následování? Že homo sapiens dosáhl své dokonalosti v „homo svecus“?

Tato bizarní propaganda fungovala dlouho. Hrdost při ukázání švédského pasu, pochvalné výroky zahraničních hodnostářů (většinou levicových diktátorů), delegace ze vzdálených zemí se zájmem učit se od země, která dosáhla takové dokonalosti...

Nic o promočených plínkách nemocných starých lidí, nic o antidepresivních medicinách puberťáků, nic o vyhořelých pracujících matkách.

V továrně na sny a propagandu se flikují trhliny v kulisách a škody jsou přikládány pátým kolonám a temným vnějším mocnostem, jako jsou Švédští demokraté, Trump nebo Putin, i když viditelné důkazy pro obvinění nejsou. Švéd si počíná jako dokonalý člověk v perfektní kultuře, a nevidí, jak tento postoj ovlivňuje vztahy k okolí.

Švéd je rozený misionář: Ze své vyvýšené pozice chce pozvednout chudé, nevzdělané a poražené na svou úroveň. Dnes už nepotřebuje ani jet za hranice země, aby ty druhé spasil.

Ti sem přišli sami, abychom se o ně postarali se vší příslušnou spravedlností a s našimi neomezenými zdroji.

Mnohé z těchto lží se začíná odkrývat. Část náboženského fanatismu okolo masivního přítoku migrantů bledne v důsledku sociálního a ekonomického dopadu. Části Potěmkinovy kulisy je třeba vyměnit, a zde přichází nová kulisa – opět se Švédskem jako spasitelem světa: Gréta jako nové zlaté tele!

Gréta Thunberg je ilustrací veškeré naivity a bláznovství - 16letá klimatická aktivistka řízená dospělými fanatiky, pro kterou se dospělí lidé mohou ukřičet, i když je to jen diagnostikovaný psychiatrický případ, zatímco opozice je v klimatickém sporu osočována a umlčována.

Zvláštním rysem Švéda je myšlení, v němž se identifikuje se státem, s mocí. Když vláda kvůli špatnému hospodaření chce zvýšit daně, má pro to Švéd pochopení a považuje to za správné. Myšlenka na úsporu státních výdajů, např. zrušením jednoho ze zbytečných úřadů, aby se daně nemusely do nekonečna zvyšovat, ho ani nenapadne.

Ve městech je drahé parkování v centru, ale velké supermarkety na okraji mají parkování zdarma. Tím ovšem trpí obchodníci v centru, zákazníkům se nákup u nich prodražuje, nemluvě o stresujícím momentu, když se čas musí hlídat. Příspěvek typického švédského čtenáře do novin byl tedy o tom, že je třeba zpoplatnit parkování i u supermarketů. Není to úžasné? Prostý občan ke všem daním a poplatkům vyžaduje, aby mohl platit ještě víc! Není prý žádný důvod, aby někde bylo parkování zadarmo. Placením všude se prý situace „zrovnoprávní“, navíc se pár lidí zaměstná údržbou a kontrolou automatů a komuna či majitel půdy z nás vyždímá další poplatky. Švéda ani nenapadne opačné řešení – odstranění poplatků v centru města.

Tohle myšlení je jedním z důvodů, proč přes extrémní daně nejsou na nic peníze. Se svou naivní, až slabomyslnou prostotou věří Švéd přesvědčování státu, že vše, co nám vezme, nám zase v nějaké formě vrátí. Ta víra je tak indoktrinovaná v mozcích, že vymizí až se smrtí vymytého jednotlivce. Že stát většinu daní zpronevěřuje na své ideologické cíle, ho jaksi nezajímá. Takový je socialismus, dobrovolně přijatý!

Pokračování příště.