Americký spisovatel Mark Twain napsal roku 1867 cestopisnou knížku „The Innocents Abroad“ o svých zážitcích v Evropě a Palestině. S ním cestovalo několik dalších amerických svědků. O stavu tehdejší Palestiny napsal: „V údolí Jeezrel a Galileji není jediná vesnička. V okruhu 30km oběma směry jsme nepotkali živou bytost. Nazaret je pustý, Jericho je zřícenina, Betlém i Betania liduprázdné, všude jen pustota a plevel. Strom nebo keř jen tu a tam, dokonce ani odolný olivovník nebo kaktus není k vidění. Palestina je v dezolátním stavu“. Kvůli pravdivému popisu země obviňovali arabští vůdcové Marka Twaina z rasismu. Twainovo svědectví potvrdili i jiní svědkové.

„Palestina je v dezolátním stavu“, napsal v již v 18. století francouzský historik, filosof a orientalista Constantin François Volney. „Země je opuštěná, neviděli jsme žádné zvíře, jen pár ptáčků“ napsal roku 1844 William Thackeray v cestopise „From Jaffa To Jerusalem“. Britský konzul James Finn popsal v roce 1857 skutečný stav Palestiny: „Země je bez obyvatel je zapotřebí ji obydlit“.

Podobná svědectví dokládají cestovatelé Alphonse de Lamartine, Sir George Gawler, Sir George Adam Smith, Siebald Rieter, Michael Nuad, Martin Kabátník, Arnold Van Harff, Johann Tucker, Felix Fabri, Edward Robinson a jiní.

V roce 1896 projel Palestinou na koni H. Allen Tupper junior. V New York Times pak napsal: „Setkal jsem se jedině s obchodníky na velbloudech a s divokými kmeny beduínů, kteří zůstali na jednom místě nejdéle dva měsíce.“

Velkou důležitost má zpráva Britské královské komise z roku 1913: „Země je poloprázdná, ekonomika stagnovala až do příjezdu prvních sionistů roku 1880. Silnice z Gazy na sever byla sjízdná pro přepravu jen v létě. Domky byly z bláta, bez oken, pluhy ze dřeva, hygienické podmínky hrozné, školy žádné, vesničky řídce obydleny, všude samé ruiny“.

Když se sešel první Kongres muslimsko-křesťanské asociace v Jeruzalémě v únoru 1919 k vybrání palestinských představitelů pro Pařížskou mírovou konferenci, jejich rezoluce zněla:„My považujeme Palestinu za část arabské Sýrie,nikdy jsme se neoddělili od Sýrie na žádnou dobu! My jsme s ní spojeni národně, nábožensky, jazykově, přírodně, ekonomicky i geograficky.“

Podle britské analýzy roku 1920 jsou Arabové z Gazy většinou potomky přistěhovalců z Egypta, jiní Arabové jsou rasovou směsí, na vesnici žili především rolníci, kteří tvořili 71% arabského obyvatelstva. V 18. století se 3000 Albánců usadilo v Acre. Ve větších městech, jako byly Betlém, Nazaret nebo Jeruzalémě, žily větší skupiny křesťanů, zatímco v městech Tsfat, Tiberias, Jericho, Hebron žili Židé.

Vedoucí britského oddělení pro rozvoj Palestiny Lewis French roku 1932 napsal : „Narazili jsme tam jen na drobné zemědělce v hliněných chýších, těžce postižené malárií… Pokud nebyli sami zloději dobytka, ochotně poskytovali úkryt jiným pachatelům… Rozsáhlá území byla neobdělána… Jednotlivé parcely měnily každý rok svého majitele. Veřejná ochrana neexistovala a drobní zemědělci se sami stávali obětí útisku a plundrování ze strany jejich beduínských sousedů“.

Před Peelovou komisi v roce 1937 prohlásil vedoucí představitel Arabů Auni Bey Abdul-Hadi: „Nic takového jako Palestina neexistuje. Tento pojem vynalezli sionisté! V Bibli není žádná Palestina. Naše země byla po staletí částí Sýrie (Jerusalem Post, 2.11.1991)

V květnu 1947 řekl poslanec Nejvyšší arabské rady v OSN: „Palestina je syrskou provincií.“ O několik let později řekl Ahmed Shuqeiri, pozdější předseda OOP, před Radou bezpečnosti:„Každý ví, že Palestina nebyla nic jiného než jižní Sýrie.“

Člen výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Zahír Músejn
v rozhovoru pro nizozemský deník Trouw, v roce 1977 pravil

„Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního ‚palestinského národa‘. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu
i Jeruzalém Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem“.