Vzpomínáte na teroristické útoky na Sinaji před zhruba dvaceti lety? Jednoho z nich byla nechtěným přímým účastníkem tehdy 17letá Sarah Hildering van Lith z Nizozemska.

Pobývala v hotelu Hilton v egyptské Tabě, když 7. října 2004 vjel do vstupní haly automobil se dvěma náložemi, které vzápětí explodovaly. Na místě zahynuly tři desítky lidí, dalších víc než 150 bylo zraněno. Postižena byla i Sarah - 60procentní ztrátou sluchu v jednom uchu. Ironií osudu stanula později v profesním životě na vysokých manažerských postech v hudebním průmyslu. Dlužno dodat, že Sarah není Židovka, ale Nizozemka z Amsterdamu. Přesto se rozhodla žít v Izraeli, protože narůstající západoevropský antisemitismus není zaměřen pouze na Židy, byť na ně primárně. Zasahuje i osoby z nežidovké většiny, které veřejně podporují Izrael, případně vyjadřují solidaritu se svými židovskými přáteli a kolegy. Což je její případ.

Rozhodnutí odejít z Nizozemska se nezrodilo ze dne na den. Je výsledkem procesu tvořeného kaskádou nenávistných projevů, ať vůči ní osobně, nebo v obecné rovině. Držitelka doktorátu z psychologie se vypracovala na vedoucí pozici ve společnosti Ingrooves Music Group, která je součástí globálního gigantu Universal Music Group; zde pracovala jako ředitelka pro oblast taneční a elektronické hudby. Během své kariéry spolupracovala s hudebními neziskovými organizacemi, například s Dance4Life, která bojuje proti sexuálnímu násilí páchanému na dívkách v rozvojových zemích. Vedle toho iniciovala a zpracovala pro Association for Electronic Music kodex chování zaměřený proti genderové diskriminaci. Jeho cílem bylo chránit ženy a další genderové menšiny před obtěžováním v prostředí elektronické hudby, ať už na festivalech, v klubech nebo v širším hudebním průmyslu. Kodex podpořily přední hudební společnosti a jeho prezentace proběhla formou rozhovoru ve zpravodajské relaci BBC Newsroom.

Zklamání po masakru

Sarah připomíná, že hudební byznys plně podpořil aktivistické iniciativy jako hnutí MeToo nebo Black Lives Matter. O to větším rozčarováním pro ni byla reakce v podobě ohlušujícího mlčení po masakru na jihu Izraele, nejrozsáhlejším vraždění Židů od časů holocaustu. Přestože ke krveprolití spáchaném Hamásem a jeho teroristickými partnery došlo také na festivalu elektronické hudby Nova, kde bylo povražděno bezmála čtyři sta lidí (další oběti byly v okolních komunitách), o sexuálním násilí jako válečném zločinu hovořilo jen velice málo hudebních institucí, s nimiž na tomto tématu spolupracovala (sexuální násilí v hudebním průmyslu). Ačkoli se může na první pohled zdát, že jde o dvě odlišné věci, princip je ve výsledku stejný. „Reakcí bylo ohlušující, všeprostupující mlčení. A velmi brzy se proměnilo v nenávist a v ohromující lavinu násilných vyjádření na sociálních sítích, kde lidé zcela přijali »palestinskou značku« (tj. postavili se za tzv. palestinskou věc) a její teroristický režim,“ říká Sarah otevřeně. Nezůstala pasivní. Usilovala o to, aby v nizozemských hudebních prostorech byla instalována výstava o festivalu Nova, aby lidem připomněla oběti masakru. Odpovědí byl – nezájem. Její názor: „Snažila jsem se vysvětlovat, jak je důležité zvát přeživší ze 7. října do panelových diskusí a na pódia. Navrhovala jsem, abychom začali vést dialog, dokud není příliš pozdě. Protože právě tak se překonává propast – nejen prostřednictvím správné informační strategie, ale také tím, že se na člověka podíváte, pohlédnete mu do očí a vyslechnete si jeho příběh.“ Narazila na zavřené dveře. „Nikdo neměl zájem. Nikomu nestálo za to vést dialog s přeživšími, dát prostor výstavě Nova ani širšímu příběhu 7. října. V hudebním průmyslu jednoduše nebylo místo pro dialog a pro vyslechnutí druhé strany,“ dodává trpce. Ba co horšího, v show byznysu pozorovala projevy rostoucího radikalismu a antisemitismu. Například součástí image anglického rapového dua Bob Vylan nebo severoirské hip-hopové kapely Kneecap byl otevřený protiizraelský aktivismus. Skotská rocková skupina Primal Scream během jednoho koncertu promítala obraz Davidovy hvězdy propletené s hákovým křížem…

Osobní hrozby

Pak přišel 26. březen 2024, šokující zlom v jejím privátním životě. Sarah právě odemykala dveře svého amsterdamského domu, bylo to za bílého dne, když k ní přistoupil muslim marockého původu a nizozemsky jí začal vulgárně vyhrožovat: „Ty jedna za****á židovská děvko, chcípni na rakovinu, znásilním tě do ku**y.“ Přiznává, že ztuhla, krve by se v ní nedořezal. V tu chvíli se k ní z opačné strany ulice vydal druhý muslim a z nedaleké zastávky tramvaje třetí. V mžiku čelila třem muslimům, sotva na ulici v centru města zaznělo slovo „Joodin“ (Židovka). Proč na ni ale cizí muž, který ji nemohl znát, zaútočil? Z jediného možného důvodu. Na krku nosí přívěsek s Davidovou hvězdou. Incident nahlásila policii, ta sepsala protokol o zločinu z nenávisti a po čase vše odložila. Třebaže se útok obešel tentokrát bez fyzické újmy, Ester přiznává: „Velmi silně mě to zasáhlo, protože právě tak vypadá globalizovaná intifáda.“

Zmarněná šance

Pozoruhodné je, že hodinu po návratu z policejní stanice jí zavolala amsterdamská starostka Femke Halsema (Zelená levice). „Prostě jsme si promluvily jako žena se ženou. Zavolala mi s empatií a ochotou naslouchat, chtěla slyšet, co se v jejím městě stalo,“ popisuje Esther. Starostka hovořila o skupině pro mezináboženský dialog, která fungovala za předchozího starosty Joziase van Aartsena (středopravicová strana VVD), a navrhla její obnovení s tím, že Esther by byla jednou z těch, kdo budu ve skupině reprezentovat kulturní komunitu. Na nabídku reagovala s nadšením: „Uchopila jsem tuto příležitost za pačesy a věřila, že můžeme Amsterdam zachránit. S nadšením jsem tomu věnovala maximum energie a aktivně navazovala kontakty, zejména se zdejšími muslimskými kulturními představiteli.“ Nadšení ji ale po čase opustilo. Na třetím setkání skupiny se zmínila o své drsné osobní zkušenosti. Žila ve čtvrti v vysokým podílem muslimských obyvatel. Oblíbila si tamní tureckou kávu připravovanou v džezvě a horkém písku; ta atmosféra jí připomínala Tel Aviv. Bydlela velice blízko mešity, což nepovažovala za problém – dokud se nestala obětí výhrůžek. Jednou seděla v kavárně a čekala na objednávku, když kolem prošla muslimka, plivla jí do tváře a do ucha zařvala „Vrij Palestina!“ (Svobodná Palestina).

Ester se o tento příběh podělila na jednání skupiny a netajila se tím, že se v té čtvrti začíná velice bát, protože je stále víc džihádistická. Uvedla, že během židovského svátku Chanuka, kdy hrdě v okně vystavila chanukový svícen, napočítala v ulici 43 vlajek Palestinské autonomie a dvě vlajky Hamásu. Přítomným řekla, že má strach vycházet ven. A reakce? Jeden z muslimů ve skupině, kulturní ředitel místního divadla, ji napomenul: „Nemůžete používat slovo džihád, jako by znamenalo něco špatného, vždyť je to jen synonymum pro chalífát.“ Starostka Halsema jen souhlasně přikyvovala a ostatní právě tak. Sarah se rozhlédla kolem sebe a pochopila: „Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v protisionistické skupině, kde není skutečný prostor pro věcný dialog o sionismu. Po tom, co jsem zažila, jsem se tam už necítila bezpečně. Když jsem si uvědomila, že s tím nepohnu ani o píď, skupinu jsem opustila.“

Eskalace a rozhodnutí

Koncem loňského května jela Sarah v Amsterdamu po dálnici, když si všimla, že ji sleduje automobil ve vedlejším pruhu. Jeho řidič se snažil jet stejnou rychlostí a sotva se dostal na její úroveň, jejich oči se střetly a muž si přejel prstem přes krk na znamení podříznutí hrdla. Pak zrychlil, zajel před ni a prudce ji vybrzdil. „Tenkrát jsem řídila Teslu,“ říká Sarah, „a ta automaticky spustila nouzové brzdění (AEB). Mohlo dojít ke smrtelné nehodě.“ Řidič, evidentně muslim, měl na zadní části vozu nálepku zobrazující mapu Izraele označenou jako Palestina s arabským nápisem „Alláhu akbar“ a vlajku teroristického hnutí Hamásu. Ester sice uvědomila policii, ale po konzultaci s policejním prezidentem nebylo podáno formální obvinění, a to z nepochopitelného důvodu: prý nebylo možné zaručit její bezpečnost. Policie sice přislíbila, že bude vůz útočníka monitorovat, ale další informace v tomto smyslu už nikdy nedostala.

Po tomto incidentu se přestěhovala do čtvrti, kde žije početná židovská komunita. Zde se po dlouhé době zase cítila relativně bezpečně. Když ale po čtyřech měsících byla vykradena, kamerové záznamy ukázaly, že ji několik dní sledovala bílá dodávka, přičemž škoda byla policií vyčíslena až na 40 tisíc eur. S trpkostí vzpomíná na to, že i když okamžitě podala trestní oznámení, policejní technici se dostavili k ohledání a zjištění stop až po čtyřech dnech. Takovou „prioritu“ této záležitosti přikládali. Pak padlo definitivní rozhodnutí: koupila si letenku do Izraele, kam přiletěla v listopadu 2025. V zemi chce zůstat a věnovat se dobrovolnické činnosti. V Izraeli si chce zařídit nový život a vybudovat novou budoucnost. Její součástí je i probíhající konverze k judaismu. „Chci žít mezi lidmi, s nimiž sdílím stejné hodnoty a stejné chápání pravdy,“ konstatuje a s jistou trpkostí dodává: „ V Amsterdamu jsem se narodila. Vždycky to bylo moje město. Nikdy jsem si nemyslela, že bych ho opustila nebo žila někde jinde. Myslela jsem si, že v Amsterdamu zestárnu a zemřu. Za celý svůj život by mě nenapadlo, že budu kvůli své bezpečnosti a ochraně nucena uprchnout ze svého rodiště.“ Uzavírá: „Vnímám, že se moje situace zlepšuje. V Izraeli mohu normálně žít – vyjít po setmění ven, zajít do restaurace a beze strachu nosit Davidovu hvězdu.“ Zdánlivá samozřejmost na stále větším množství míst západní Evropy vůbec samozřejmostí není.

●

Volně podle webu The Jerusalem Post.