Dnes je „Tiš’a be-av“, neboli „devátý den měsíce av“ podle židovského kalendáře. Je to tragický den židovských dějin a nejtragičtější den židovského kalendáře, neboť tohoto dne se připomíná výročí zničení obou jeruzalémských chrámů a řada dalších tragických událostí. Devátý av letos připadá na 22. července.

Půst v devátý den měsíce avu je připomínkou dne, kdy roku 586 př. n.l. byl vyvrácen první jeruzalémský chrám vojsky babylónského krále Nabukednezara. O 656 let později, roku 70 n.l. byl téhož dne zničen i druhý chrám, tentokrát římskými legiemi císaře Tita.

Avšak toto nejsou jediné tragické události, které se váží k tomuto datu. I srovnání Jeruzaléma se zemí v roce 131 n. l. a přejmenování na Aelia Capitolina a později pád pevnosti Bejtar, opěrného bodu posledního židovského povstání pod vedením Bar Kochby, se v roce 135 n. l. udály také právě v tento den. A z mnohých dalších pozdějších tragických událostí židovských dějin, které se udály právě na toto datum, zmiňme alespoň neslavně známé vyhnání Židů ze Španělska (1492), pogromy v Porýní během první křížové výpravy (1096) a také masakry Bohdana Chmelnického v 17. století, k tomuto datu je vázán začátek první světové války (1914) a také počátek hromadných deportací Židů z varšavského ghetta (1942).

Židovská tradice má odpověď na to, proč se všechny tyto tragédie udály právě v tento den: Vypráví se, že právě devátého avu se vrátili zvědové, které poslal Jozue, Mojžíšův nástupce, přes Jordán, aby propátrali zaslíbenou zemi. A deset z dvanácti zvědů po návratu vykreslili novou zemi a její nástrahy tak, že lid zapomněl na všechny zázraky na poušti, kterými je Hospodin zahrnoval – a začal plakat a naříkat. A tu se prý Hospodin rozzlobil a řekl: „Když v tento den takto pro nic za nic vyvádíte, dostanete řadu důvodů, proč devátého avu plakat a naříkat.“ A tak se také stalo.

A protože se jedná o tak tragický den, v mnohých židovských komunitách platí zvláštní postní režim už osm dnů od začátku měsíce av. Pro samotný svátek platí podobná pravidla jako pro Jom Kipur, den smíření. Kromě jídla a pití je zakázána i koupel, užívání kosmetiky i kožených doplňků a ozdob, sexuální vztahy a jakákoliv intimita. Na znamení smutku a bolesti se má podle tradice též sedět na nízké židli či stoličce, nepracovat a ani nestudovat Tóru, neboť ta je zdrojem radosti. V synagoze se při ztlumeném světle recituje biblická kniha Pláč Jeremiášův.

Avšak Tisha be-Av není jen o tom, co bylo zničeno. Je také o tom, že ani tragický konec mnoha pozemských věcí není ještě úplným koncem příběhu.

Rabíni učí, že když Chrám shořel, Boží přítomnost odešla s jeho lidem do exilu. On své věrné neopustil. Kráčel s nimi. To je jádro biblické víry: Bůh je s námi v našich slzách, s námi při naší obnově a s námi v každé kapitole našeho příběhu.

„Nejpozoruhodnější pravdou o Tisha be-Av je, že to není konec příběhu,“ dodává Yael Ecksteinová, ředitelka International Fellowship of Christians and Jews, sama židovka, žijící v Izraeli. „Tradice učí, že tento den smutku se jednoho dne promění v den radosti. Učí nás, že z nejhlubší temnoty vzejde nejjasnější světlo. To je srdcem naší víry: Zkáza není nikdy konečná, Bůh vždy působí v pozadí a naděje je silnější než zoufalství.

Až budeme tento Tisha be-Av sedět na zemi a číst biblická slova smutku a utrpení, pocítíme také tichý šepot vykoupení. Pamatujme, že tentýž Bůh, který dopustil pád chrámů, je Bůh, který přivedl své děti zpět do země Izrael. Bůh, který nás provedl exilem, je Bůh, který nás provede i dnešními výzvami.“