Ocelárna ve Scunthorpe, autor: Chris Allen, zdroj: Geograph.org.uk, CC BY-SA 2.0

Milí čtenáři, původně jsem chtěl psát o celním konfliktu Ameriky s Čínou, ale realita mi „naservírovala“ zcela jiné téma, které naprosto dokonale navazuje na minulý článek. Britská vláda přebírá kontrolu nad velkou ocelárnou ve Scunthorpe, prodělečným to podnikem, který teď provozují nějací čínští investoři, a řeč je i o tom, že by jej vykoupila.

Je to rozhodnutí na strategické úrovni, neboť jak psal jeden z čtenářů na Neviditelném psu, nemůžete být ani (malá) mocnost, pokud nemáte určité druhy průmyslu na svém území. I za druhé světové války dělal Němcům, kteří ovládali prakticky celou kontinentální Evropu, velké problémy jak nedostatek ropy, tak i některých vzácnějších kovů typu molybdenu, bez kterých nebylo možno vyrábět spolehlivé motory pro první proudové Messerschmitty. (Viz též: první kapitola Zapomenutých příběhů 6.) A právě velká ocelárna ve Scunthorpe je posledním britským dodavatelem vysoce kvalitních ocelí. Všechny ostatní britské ocelárny ocel pouze recyklují, což má určitý negativní vliv na její kvalitu.

Je to také rozhodnutí „za pět minut dvanáct“ v tom smyslu, že zachraňovat existující, byť rozkolísaný podnik, je výrazně efektivnější, než snažit se vzkřísit to odvětví poté, co už lokálně před několika desítkami let zaniklo. Dalo by se to přirovnat k tomu, dáváte-li první pomoc polámané, leč stále ještě žijící, oběti autonehody, versus k situaci, kdy tentýž zákrok provádíte na dobře uleželé kostře.

Továrna ve Scunthorpe teď nejspíš zůstane v provozu (na rozdíl od ostravské Nové huti, která pod mizerným managementem Sandžíva Gupty upadla do insolvence a nejspíš skončila natrvalo), ale i tak jí bude ke strategické nezávislosti něco scházet, a to je koks. Poslední britský zdroj koksovatelného uhlí, důl jménem Kellingley v severním Yorkshiru, se zavřel v prosinci 2015. Plán otevřít nový důl na koksovatelné uhlí v Cumbrii narazil na rozhodný odpor celých zástupů ekologických iniciativ, takže právě před pár dny se průmyslníci vzdali. Tím pádem bude nutno dovážet koksovatelné uhlí z ciziny, patrně z Austrálie, která má se svojí mateřskou zemí stále dobré vztahy. Ale samozřejmě s tím rizikem, že oba státy se nacházejí na opačných stranách zeměkoule, a dlouhé námořní obchodní cesty mezi nimi může teoreticky někdo přerušit.

Žhavý koks v železničním vagonu, autor NatiSythen, CC BY-SA 3.0

Británie měla přitom v podobě záložního dolu v Cumbrii určitou výhodu, která na jiných místech není. Jestli je něco opravdu úkol pro sebevrahy, tak je to opětovná aktivace už částečně vytěženého a zavřeného černouhelného revíru. Horníci mají veškeré důvody mít strach ze „stařin“, historických důlních děl, která za desítky nebo dokonce stovky let bez lidského dozoru zchátrala do extrémně nebezpečných podob. „Stařiny“ mohou být plné jedovatých nebo dusivých plynů, vody pod tlakem, nebo třeba „jen“ tak nestabilní, že od nich hrozí hroucení nově vyražených chodeb na hlavy těch, kdo se v nich nacházejí.

Abychom nechodili moc daleko, tak takové Ostravsko je pod zemí jedna velká „stařina“, do které je lepší už raději nevrtat, a podobné poměry panují ve většině historických uhelných revírů Evropy. Přece jen se tady to uhlí začalo těžit už v dobách, kdy Franz Josef byl švarný mladík, a tím pádem je jednak většina těch skutečně zajímavých slojí dávno pryč, jednak je nebezpečné se do těch přerytých a rozlámaných hornin vůbec pouštět. Leckdy už k těm starým dílům nejsou ani spolehlivé mapy, a o „překvápka v terénu“, tedy půl kilometru pod zemí, stojí jen málokdo.

Striktně vzato není ten koks k výrobě oceli potřeba. Můžete vyrábět „zelenou ocel“ za pomoci čpavku, kdy k redukci železných rud poslouží vodík, a vzniklé železo zpracovávat na ocel v elektrických pecích. Má to i jednu velkou výhodu pro okolní obyvatelstvo, protože na rozdíl od užívání koksu je tento proces celkem šetrný vůči životnímu prostředí. Koksárny jsou mohutnými zdroji polétavého prachu, jakož i různých jedů typu benzopyrenu. To zvláště ve městech (např. Ostrava-Přívoz) není zrovna oblíbený jev, a nelze se úplně divit lidem žijícím v okolí, že proti tomu protestují.

Jenže je tam háček, a ten háček se jmenuje energie. K takové šetrné výrobě oceli je potřeba fantastické množství elektřiny, což jednak tu výrobu prodražuje (o několik desítek procent), jednak to klade poměrně tvrdý strop na možnost tu technologii vůbec zavádět, protože tolik elektráren navíc prostě v Evropě není. Narazil jsem na blog jednoho chlapíka na Seznamu, který tvrdí, že ke kompletní elektrizaci dvou velkých oceláren by byl potřeba jeden Temelín navíc, a že těch velkých oceláren je jen v EU dvacet – tj. bavíme se o celkem deseti Temelínech potřebných k tomu, aby se nějak zekologizovala ta stávající výrobní kapacita. Jakékoliv její rozšíření by vyžadovalo další Temelíny navíc.

Inu, jak říká Václav Smil, civilizace je energie je civilizace. S levnou elektřinou lze udělat leccos. S dostatečně drahou elektřinou se pak naopak dá čekat, že nám ta civilizace začne poněkud zadrhávat.

Hudební epilog

Citron je ostravská skupina. Ale vzhledem k tomu, že brzy uplyne padesát let od jejího vzniku, se v ní vystřídalo už skoro třicet hudebníků.

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.
Bližší info a objednávky zde.

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit Zde