Rory Stewart (neúspěšný) ex-politik britské konzervativní strany, kandidoval zleva na předsedu a po porážce stranu opustil, se dnes živí rozhovory a komentáři na centristickém podcastu nazvaném A zbytek je politika a protože mu to je málo, tak denně „švitoří“ (twittering) na X. Už dlouho se v Anglii nikdo nestal terčem takových posměšků a tolika parodií jako on.

„Stewart v určitých kruzích pověstný jako zdravotní sestra Florencie z Belgravie (exministr pro pomoc Africe) navyklý pátrat v médiích po nějakém výživném výroku politika, jehož by mohl vypráskat, propadl trucovitosti, a díky neschopnosti vyhnout se vlastnímu blábolu se zapletl do sporu s viceprezidentem USA.“

Představiteli britské elity se s vysokou pravděpodobnosti rozhovor Fox News s J. D. Vancem nezamlouval, není snad viceprezident americký populista, a jak si mohl vůbec dovolit plést náboženství do politiky?

„Z křesťanského povědomí vyplývá, řekl Vance, „že je na prvním místě nutno milovat svou rodinu, na druhém souseda, dále pak svou místní obec, občany svého státu a teprve nakonec můžeme pomáhat potřebným na světě. Mnozí na krajní levici tohle převrátili.“

Není to šokující a přinejmenším neslušné v době, kdy vzýváme jednotné lidstvo a rovnost všech lidí i kultur? Stewart usoudil, že jde o „bizarní názor, spíš kmenový či pohanský“ a odkázal na Evangelium sv. Jana: „Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás.“

Nato Vance pompéznímu kritikovi vzkázal: „Vygooglujte si Ordo amoris (hierarchie lásky) sv. Augustina!“

… „Je opravdu na pováženou, začnou-li politici jako teologové vysvětlovat v jakém pořadí máme milovat,“ rozvážně namítl Stewart.

„Je na opravdu pováženou, když někdo jako Rory Stewart s IQ 110 se domnívá, že má 130. Tato arogance elity už 40 let všechno ničí“ (Vance).

Krátký střet mezi absolventem Oxfordu a americkým vidlákem z hor (hillbilly), navíc katolickým konvertitou, obnažil světské náboženství, kult lidstva, spor o rovná práva a otevřené hranice. Možná se najde někdo, kdo dokáže milovat neznámé lidi, a jistě mnozí chtějí pomáhat potřebným všude na světě, ale lidská náklonnost nemůže být srovnatelná s loajalitou a závazkem k naším blízkým. A pokud by byla, tak je něco zgruntu špatně. Internet je široširé médium jako moře a okamžitě se vynořily složité teologické disputace o metafyzice lásky. Takové úvahy však do politiky nepatří, ta ať se drží při zemi, ta se zabývá správou věcí veřejných, nikoli ideálem osobních ctností. Co na to můj učitel, autor nepřekonatelného Slovníku filosofických pověr (u nás k dostání), J. M. Bocheński:

„Právní zásada rovnosti před zákonem je jedna věc, … neplést s morálním egalitarismem, pověrou, že máme stejné závazky vůči všem lidem, že si jsou všichni rovni. Ano, máme pomáhat člověku v tísni, ale nemůžeme-li pomoci všem, tak čím je nám kdo bližší, tím větší má právo na naši pomoc. Vlastní děti mají přednost před příbuznými, ti před sousedy, krajané před cizinci. Morální egalitarismus, jenž toto popírá, a někdy tvrdí, že čím je nám kdo vzdálenější, tím větší má nárok na naši pomoc, je pověra.

K přestřelce se vyslovil kdekdo, ale konzervativní komentátor Brendan O’Neill, vyjádřil paradox dnešní doby, „člověk, jako Vance, co se sám vypracoval z bídných poměrů, takový má být vůdcem svobodného světa, snad nás konečně zbaví nadvlády „intelektuálních idiotů“ etablované elity.“

Psáno pro Echo24