V Sunday Times vyšel varovný článek anonymního učitele, který odhaluje rozsah nenávisti k Velké Británii ve školách s velkou muslimskou populací. Přispívají k ní i učitelé, kteří se nepřestávají omlouvat za všechny skutečné a domnělé britské hříchy.

„Taliban nechává dívky chodit do školy,“ chlubil se dospívající chlapec. „Ale zastaví je, když jim je jedenáct, což je spravedlivé.“ Skupinka žáků se mě snažila přesvědčit, že Afghánistán je teď mnohem hezčí, když ho ovládá Tálibán. Nic z toho, co jsem řekl, je nepřesvědčilo. Ukázalo se, že tyto děti nejen podporují genderovou nerovnost, ale také fandí veřejným popravám.

Moji žáci jsou živá parta. Škola, kde učím humanitní předměty, je velká škola na jihu Anglie a zaměřuje se na žáky z chudých rodin. Většina z nich jsou muslimové a několik z nich žilo v islámských zemích, včetně Saúdské Arábie a Afghánistánu. Tvrdě pracují na tom, aby jejich život byl lepší. Jsem na ně upřímně hrdý, což pochopí jen kolegové učitelé.

Ale také se o ně bojím. Sdílím některé ze stejných obav, které vyjádřila Katharine Birbalsinghová po svém právním vítězství minulý týden, kdy úspěšně obhájila u Nejvyššího soudu námitku proti zákazu modlitebních rituálů. Tvrdila, že při absenci jasného závazku k britským hodnotám vyplňuje vakuum politika identity.

Čím více poznávám své žáky, tím více mě trápí některé jejich názory. Teenageři samozřejmě vždycky usilovali o radikalitu, aby šokovali starší. Za mého mládí jsme se povalovali ve školní společenské místnosti a opakovali si ty nejurážlivější vtipy Frankieho Boyla.

Ale tahle generace je jiná. Onehdy jsem v reakci na komentář jednoho žáka požádal třídu třináctiletých, aby zvedli ruku, jestli nenávidí Británii. Třicet rukou se okamžitě zvedlo s naprostou jistotou.

Nejsem si jistý, kolik z mých žáků podporuje Taliban. Pravděpodobně je to menšina, ale ne malá. Mnoho chlapců, které učím, má šokující názory na ženy. Většina chlapců, které učím, si myslí, že ženy by měly mít méně práv než muži. V hodinách občanské výchovy se dohadují, že ženy by neměly pracovat. […]

Kvůli válce v Gaze není žádná skupina opovrhovanější než Židé. Žáci pravidelně pronášejí komentáře plné čiré nenávisti. Učitelé jsou dotazováni: „Koho podporujete? Víte, koho podporujete: Izrael nebo Palestinu?“ Měli bychom zůstat neutrální, ale někteří zaměstnanci zdobí své notebooky propalestinskými hesly.

A to odráží velkou část problému: moje škola a mnohé další se ani nepokoušejí o obranu západních hodnot.

Moji kolegové mají tendenci se domnívat, že řešením odporu našich žáků k Británii je vypracovat učební plán plný lomcování rukama nad západním imperialismem a institucionálním rasismem. Když je naučíme, že jsme udělali chybu, budou vědět, že nás to mrzí, a půjdou dál – tak zní jejich argument.