Pátek 13. června 2025

Ze zátoky vyplouváme v 10:15 a venku vane slabý jihovýchodní vítr o rychlosti do 7 uzlů. Je nezvykle teplý a tento den se opět koná norské léto. Slunce hřeje, i když svítí přes opar. Směřujeme do úžiny Brønnøysund a jejího ústí mezi drobnými ostrůvky se zelenými břehy zastavujeme, abychom zkusili rybářské štěstí. Všechny tři lodní pruty jsou v činnosti, ale žádná ryba se nenechá zlákat záblesky třpytek. Stále trvá bezvětří, když pokračujeme a podle rychlosti kolem šesti uzlů nám pomáhá proud. Sund je poměrně hustě obydlen, břehy lemují početné domky, na pravoboku míjíme loděnici a další průmyslové objekty. Podplouváme most a na konci sundu brankou mezi červenou bójí a typickým norským majáčkem s bílou podstavou a červenou stříškou, takže připomíná muchomůrku, vyplouváme západním směrem na širší vody. Hladina je stále hladká, plavba je pohodlná, nefouká žádný ledový vítr, ale na pravoboku nám z vnitrozemí hrozí hory se štíty pokrytými sněhem.

Ve 14:30 nasazuje slabý jihozápadní vítr, takže vytahujeme alespoň kosatku, spíše pro náš lepší pocit než jako prostředek pro zvýšení rychlosti.

Na levoboku míjíme velkou masu ostrova Vega, okolo něhož se otevírají průjezdy na otevřené moře. Následně zaplouváme opět do úžin mezi ostrovy, které zde lemují norské pobřeží v několika řadách. Nakonec máme po pravoboku protáhlý ostrov Alsta. Je rozeklaný, pobřeží blíže nám je nízké, pokryté zelení, mezi níž svítí domky, kdežto pobřežím směrem do vnitrozemí prochází mohutný horský hřeben, tvořený sedmi vrcholy. Proto se mu říká Sedm sester (Syv Søstre) a ani jedné nechybí náhrdelník či čelenka ze sněhu. Nejvyšší Botnkrona měří 1 072 metrů.

Horský řetěz Syv Søstre patří k nejnavštěvovanějším turistickým lokalitám norského pobřeží.

Pod horami se táhne na nízkém pobřeží pruh úpravných domků, z nichž některé vyhlížejí jako pro panenky. Je to vlastně předměstí přístavu Sandnessjøen, cíle dnešní etapy. Míjíme velkou marinu, ale my směřujeme do severněji ležícího komerčního přístavu, kde se v 19:15 vyvazujeme na pontonovém mole. Kromě jiného můstek z mola vede k zahrádce restaurace, kde je plno a velmi živo. Je totiž pátek a každý Nor zřejmě musí jít do hospody. Šum hlasů a cinkot sklenic doléhá až na ANNU.

Byli jsme na moři 9 hodin a zdolali jsme 47 mil, což je odpovídající penzum, celkem jsme od Bergenu upluli 465 mil. I večer nepřestává zářit slunce, což jenom podtrhuje, že jsme zažili nejpohodovější den plavby, když za bezvětří všechnu práci za nás oddřel Mercedes.

Veselí na břehu není konec. Jsme už zalezlí ve spacích pytlích, když od restaurace dolehne hlasitá hudba. Na pódiu v čele restaurační zahrádky začíná koncert nějaké norské skupiny se zesilovači vytočenými na doraz. Shodujeme se, že to, co hrají, se dá označit jako folk-beat. Naštěstí masivní trup ANNY hudbu účinně tlumí, nicméně usínáme až poté, co koncert skončil.

Sobota 14. června

Probouzíme se do úplně jiného dne, než byl ten včerejší. Šplouchání vlnek o levý bok, u něhož ležím, mi prozrazuje, že nad ránem se zvedl silný jihozápadní vítr, když i v přístavním bazénu způsobuje slyšitelné vlny. O palubu bubnuje déšť a když se vyhrabeme ven, čeká nás zamračená obloha přecházející v řídkou mlhu. Celý svět tvoří jen různé odstíny šedi a občas zaprší. Prší, i když se chystáme na nákup, takže se nikomu moc nechce. Nakonec se obětuje Jirka a přináší i balíček masa, jediný, který našel. Ukazuje se, že to je sobí maso, po velrybím další divočina.

Vyplouváme v jedenáct, směřujeme širokou pasáží mezi ostrovem Dønna a vlastní norskou pevninou přímo na sever a ihned vytahujeme kosatku. Jihozápadní vítr o nárazech až 6 ° B vane ideálně ze zadoboku a kosatka zvyšuje rychlost nejméně o uzel. Kapitán uvažuje o vztyčení hlavní plachty, ale čeká nás plavba mezi ostrovy. Postupně necháváme po levoboku ostrovy Dønna, Tomma a Eurøya, kde se průjezd znatelně úží. Vítr, místo aby sílil, výrazně slábne, takže hlavní plachta by nám byla k ničemu, ale zataženo a mlhavo stále zůstává.

Tohle je skutečně ponurý Sever, kde žijí trollové.

Přesto je plavební dráha hodně frekventovaná, z mlžné šedi se jako přízraky vynořují siluety míjených lodí, mezi nimi velký výletní parník, jehož temnější obrys se pohádkově promítá na světlejší pruh oblohy.

Výletní parník se vynořil z mlhy jako duch.

O něco později nás z levoboku míjí velrybářská loď, na jejíž vysoké přídi se zřetelně rýsuje harpunové dělo. Jsem na palubě a slyším, jak kapitánovi zvoní telefon. Na té velrybářské lodi je jeho kamarád, který volá, aby se dověděl, kam ANNA pluje. Zatímco si velrybáře fotím, fotí on nás a fotku nám vzápětí posílá. Je na ní vidět před kormidelní budkou kapitána v tmavé bundě a vedle něho mě v červené bundě, jak velrybáře právě fotím. Dále se dovídáme, že ulovili 27 velryb a v mrazírně mají 40 tun velrybího masa.

Vzájemně v dohledu: Fotografie ANNY z paluby velrybářské lodě, 10 mil pod severním polárním kruhem.

Od 15 hod do 16:30 má kormidelní hlídku Ťop a kapitán souhlasí, aby zůstal u kormidla i poté a měl tak čest kormidlovat ANNU přes polární kruh, Je to odměna za to, jak obětavě vaří. Severní šířku 66 ° 32´, jež vymezuje polární kruh, protínáme u malého ostrůvku Vikingen před severozápadním výběžkem ostrova Gjersvik, Na severním konci Vikingenu se tyčí na podstavci plastika velkého glóbu z kovových profilů jako symbol severního polárního kruhu a arktické hranice. Vypínáme motor a kapitán přináší na přípitek láhev akvavitu, což je norská obdoba kmínky, a my za posádku láhev rumu Captain Morgan. Po řadě přípitků přispívá kapitán k ceremoniálu překvapením, objevuje se na palubě v kožichu, který si přivezl z Aljašky a který údajně ušily místní Inuitky jako dar pro prezidenta Cartera, jenž sliboval, že Aljašku navštíví, ale nikdy slib nesplnil. Po řadě si kožich oblékáme a fotografujeme se v něm jako důkaz, že jsme se stali něčím jako rytíři polárního kruhu. Nyní jsme opravdu v Arktidě.

František „Mrož“ Novotný v „pasovacím“ kožichu přesně na severním polárním kruhu.

Podle předpovědi má jižní proudění v noci skončit a v neděli má opět vát ze severu a to v nárazech až 14 m/s. To je asi 28 uzlů, tedy poctivá šestka. Jelikož poslední úsek plavby do Bodø vede z poloviny otevřeným mořem, dá se předpokládat, že ve velkých vlnách z čela by ANNA do nich začala zobat přídí, rychlost by klesla ke třem uzlům, plavba by se neúměrně prodloužila a navíc by se zvýšila spotřeba nafty.

Navrhuji tedy kapitánovi, abychom pluli do Bodø nonstop přes noc. Ačkoli je úsek těch posledních 45 mil poset útesy a ostrůvky, nemusíme se obávat tmy, tady už slunce v létě nikdy nezapadá. Navíc se můžeme střídat u kormidla ve čtyřech. Petr souhlasí a tak plujeme dál. Tradičně se střídáme po jedné a půl hodině, takže každý má čtyři a půl hodiny na odpočinek. V noci (jen podle hodinek) vítr úplně utichá, ale z Atlantiku přicházejí táhlé mrtvé vlny. Mám kormidelní hlídku od 23:30 do 01:00 v neděli, takže jsem na palubě, když skoro přesně o půlnoci prozáří slunce vrstvu mraků či oparu na obzoru a k lodi se rozeběhne po temně modrém moři rudý chodníček. Fotím si nefalšované půlnoční slunce.

Autentické půlnoční slunce.

Neděle 15. června 2025

Mám čtyři a půl hodiny volno, ale nedaří se mi usnout. Proto postřehnu, jak se mění pohyb ANNY, Přestala se kolébat z boku na bok, jak to dělá, když vítr a vlny přicházejí zezadu, a místo toho se houpe z přídě na záď a zase zpět. To dělá, když vítr a vlny přicházejí z čela. Severní vítr je tedy tady a je otázkou, zda to stihneme do Bodø dříve, než zesílí na šestku.

O půl šesté střídám Ťopa, který mi ukazuje další směr plavby. Vidím, že rychlost klesla ke čtyřem uzlům, ačkoli protivítr není silnější než čtyřka a vlny nejsou příliš velké. Máme za sebou průjezd mezi ostrovem Fleina na východě a množství ostrůvků a útesu na západě, nyní vedu ANNU severovýchodním kurzem s dalšími mělčinami a útesy na severu, Jejich okraj vymezuje bóje, kterou musím nechat po levoboku. Mělčiny však omezují vlny a rychlost ANNY opět překračuje pět uzlů.

Když severní obzor zacloní ostrov Store Hartjøya, moře se zcela uklidní. Do Bodø zbývá pět mil a kapitán, stojící před kormidelnou, mě nechává kormidlovat až do přístavní zátoky. Směřujeme proti nízkému slunci, které oslňuje, takže obtížně rozeznávám vjezd do přístavu, jenž je relativně úzký, zprava omezený dlouhým vlnolamem, na jehož konci stojí zelená věžička vstupního majáku.

Teprve tady přebírá kapitán Petr kormidlo, aby dovedl ANNU do velké mariny, která zevnitř přiléhá k vlnolamu. Vzhledem k velikosti lodě se stání uvnitř v uličkách mezi můstky pro nás nehodí a můžeme se vyvázat jen na dlouhém pontonovém mole, které ty vnitřní uličky uzavírá. Dlouhé molo je však z venkovní strany plné, z vnitřní však vidíme jedno volné místo. Všichni už jsou na palubě a sledují, jak se ANNA pomalu sune dovnitř mariny podél dlouhého mola. Teď už severní vítr fičí plnou sílou i zde, takže hrozí akutní nebezpečí, že bude loď větrem od mola odnesena. Uprostřed volného místa otáčí Petr ANNU proti větru a opírá ji klounovcem o molo. Chce ji takto přetočit, aby mohl přirazit pravobokem a využít reakčního momentu vrtule, kterým v závěru přisune záď k molu a překoná tlak větru. Jenže příď po mole klouže a ANNA se nechce přetočit. Kapitán volá, že někdo musí seskočit s lanem z přídě na molo. Jenže Petřík spí, příď se tyčí nejméně dva metry nad molem a při našem věku hrozí, že si dotyčný zlomí nohy, ne-li něco horšího.

Nakonec se klounovec o něco zachytí, ANNA se stočí pravobokem k molu a Jirka se odhodlává z nižší části trupu na molo seskočit. Po skoku se sice překulí, ale zachytí příďové lano za vazák na mole. Ostatní je již rutina a v sedm je ANNA vyvázána v marině v Bodø. Ihned si s kapitánem vzájemně gratulujeme ke šťastnému ukončení plavby a kapitán uznává, že bylo moudré zdolat poslední úsek plavby nonstop.

Strávili jsme na moři 20 hodin a upluli posledních 100 mil v jednom kuse, celkem od Bergenu 565 mil za 13 dní, což dává denní průměr 43,4 námořní míle. A máme zbytek neděle a celé pondělí navíc, abychom si prošli Bodø a v klidu si sbalili.

Bodø nemá žádné historické centrum, po německém náletu v roce 1940 kompletně vyhořelo, takže vlastně není co prohlížet, a odpoledne jsme zpět na lodi. Po večeři, byl sobí guláš, sedíme všichni kolem stolu v hlavní kajutě. Spíše mlčíme, než mluvíme, protože každý se musí vyrovnat s rozpolcenými pocity. Jednak s úlevou, že už má plavbu úspěšně za sebou, že stihne letadlo a vrátí se ke svým blízkým a do komfortu domova, jednak s pocitem lítosti a ztráty, že už vše skončilo, že ANNA popluje dál bez něho a že z neobyčejné životní zkušenosti (i pro nás tři zkušené s tisíci mil praxe) se záhy stane pouhá vzpomínka. Také kapitán je zamyšlen. Zřejmě se s námi nerad i přes vyšší věk loučí a položertem, polovážně nám navrhuje, abychom vrátili letenky a pluli až do Tromsø. Je to jako v tom starém námořnickém rčení – když je námořník na moři, těší se domů, a když je doma, těší se na moře. Já už jsem ale rozhodnut.

Pondělí 16. června 2025

V pondělí zase prší, takže nezbývá než navštívit městské muzeum, obhlédnout zastávku, z které nás v úterý ráno odveze autobus na letiště, jít do sprchy, obléci se do cestovního a sbalit. A pak přichází poslední večer na lodi. A já učiním to, co jsem si během plavby promyslel. Říkám kapitánovi, že jestli bude souhlasit, nechám na ANNĚ svůj jachtařský oblek a holínky, poněvadž to už nebudu potřebovat, a tady to třebas ještě někomu poslouží. Dodávám, že plavba na ANNĚ bude mou poslední, poněvadž bych se nemohl s námořnickým životem po skoro 55 letech rozloučit lépe než plavbou za polárních kruh, navíc na historické lodi z roku 1907. Uvědomuju si, že už nejde jen o mě, ale že kvůli rostoucím zdravotním potížím a snížené pohyblivosti bych představoval stále větší bezpečnostní riziko pro ostatní, s nimiž bych se plavil.

A tak se moje pětistá šedesátá pátá námořní míle na ANNĚ stává poslední mílí ze čtyřiceti sedmi tisíc šesti set třiceti pěti mil celého mého námořnického života.

Poslední míle plavby do Bodø, poslední míle mého námořnického života.