Cestou se ale musíme vypořádávat s mnohými zátarasy: vojenská kontrola, předložte papíry, děkujeme vám, šťastnou cestu. Takto rozkouskované cestování je samozřejmostí v řadě zemí, třeba na Filipínách, kde stále třeba chytat lupiče či povstalce. Zde na ostrově, po nedávno absolvovaném pokusu o zejména maoistické povstání, všichni revolucionáři ještě pochytáni nebyli.

Vyhlížíme do kraje, prohlížíme si lid. Stejně jako v Indii se někteří muži oblékali do bílého sarongu a ženy do sárí pastelových barev. Mnozí starci měli dlouhatánské vlasy a kolem třísel miniaturní adamky. Značný rozdíl od Afriky: nikoliv v nahotě, ale v existenci. Tam jsme starce a stařeny vlastně neviděli. Nedožijí se.

Na mladice věru radost pohledět. Bylo je vidět při koupeli, stály po kolena či až po pás v řece, mydlily si sárí a pod suknem, dalo se předpokládat, i tělo. Kousek nahé kůže nebyl ke spatření. Podobná tedy situace jako v Indii. Svěřila se mi jedna Angličanka, že bydlela s takovými dívčinami čtyři roky v koleji a žádnou nikdy neviděla nahatou, v rouše Evině. Krasavice spaly ve spodničkách a některé i ve svrchničkách.

Nejsem typ do každé vody se hned dogmaticky vrhající, ale neodolal jsem v místě, kde se konalo filmování legendárního filmu Most před řeku Kwai. Příroda tam hlučně reagovala, ptáci pištěli, hmyz bzučel až hlučel. Řeka byla čistá, žádný jedovatý plaz, ba ani pijavice nezaútočily, pouze vadila tepelná nerovnováha, kdy jedna ruka byla ve vlažném a druhá jakoby se prodírala ledem.

Pobyli jsme v hotýlku, kde dřív pobývali a jehož zdi zdobily fotografie oněch slavných herců - Alec Guinness, Jack Hawkins, William Holden.

„Máte tu k mání nějakou pálenku?“ zeptal jsem se hmotně odpovědného vedoucího.

„Zavrtěl hlavou, že nemají. Než mi došlo, že horizontální vrtění, po indicku, není negace, už byl zpátky s průhledným roztokem: arak, národní destilát z kokosu, tamější to slivovice..

Došlo k dalšímu překvapení. Světla zhasla a vešel kuchař s hořícím podnosem a na něm kokosová karamelová, v araku utopená omeleta. Chtěli jsme se o tak syté sousto s někým podělit. V koutě seděl zádumčivý párek, koukali po sobě a nic neříkali. Nejistota sama a druhý den u snídaně vypadali ještě o poznání rozmrzeleji. Náš šofér vyzvěděl od jejich šoféra důvod k neveselosti. Párek byl totiž na svatební cestě, rodiči zaranžovaného matrimonia, a zřejmě líbánky byly teprve ve stavu oťukávání s příslušnými psychickými modřinami.

Většina manželství prý tam takto vznikala, že rodiče vyhledávali potomkům manželské štěstí podle čtyř kritérií: 1. příslušnost ke stejné kastě; 2. panenství nevěstinky; 3. věkový rozdíl kandidátů; 4. jejich harmonizující horoskopy. Po svatbě manžel převezme od otce nevěsty otěže a pokračuje ve výchově. S výjimkou velkoměstských emancipovaných svéhlaviček, manželka si nepřisedne k manželovi, když je ve společnosti přátel, a zásadně mu nekráčí po boku, ale několik uctivých kroků za ním.

V pět ráno námi zacloumala velice vřeštivá džungle s akustickými vlnami cikád. Vědom si zkušenosti, že zvuk víc než fotografie dovede vyvolat autenticitu původního dojmu, popadl jsem magnetofon zaznamenat tak náramný úkaz. Jenže exotiku zničil obyčejný kohout – rozkokrhal se, přehlušil tamější tropický svět.

Krajina s protijaponskou válečnou tématikou za zády, jedeme hodně do kopce, serpentina za serpentinou. Dorazili jsme do výše přes tři tisíc metrů, kde si Angličané postavili výstavní letní sídlo Nuwara Elyia. Karlovy Vary v tropech hodně vysoko, s britskými trávníky, parky a příležitostmi ke sportování na čerstvém horském vzduchu.

Tam jsme byli svědky přerodu éry. Ta koloniální ještě zcela nedodýchala. Grand Hotel ve vší nepohodlné viktoriánské kráse, kde ztuhlostí (spíš prostředí než pokrmů) se z oběda stával obřad téměř k nespolknutí. Z okna se dalo dohlédnout na novou éru -tehdejší variantu lidovědemokratického úpadku. Místní Chuchle, stadion, někdejší dějiště urputných utkání, nyní v rozkladu. Půlka tribuny se již rozpadla, na trati stopy po pádících kopytech zarostly pohřební travou, kterou užvykovaly vandrující kravky.

Umíráček tam rozkývala jak politika, tak ekonomika. Původem britského bohatství v ceylonských výšinách bývala káva. Ročně se tam produkovalo milion liber vynikající kvality. V roce 1877 udeřil fungus, rostlinný mor a všechny plantáže zničil. Teprve po tomto neštěstí se začalo experimentovat s čajem. Čaj se ujme i v nížinách, ale teprve nad 1500 metrů, ve výši naší české Sněžky, se rodí ta nejlepší kvalita.

Na svazích tyto plantáže, snědé tamilské pracovnice se čile pohybují, výstavná hacienda tu a tam, hinduistický pantheonský kostelíček u křižovatky. Ceylonský čaj je černý a je podrobován jednotnému hodnocení podle řebříčku B.O.P. (Broken Orange Pekoe) , níže k Orange Pekoe, pak Pekoe, až úplně nejníž k produktu „Dust“ čili „Prach“. Druhy se míchají, a proto čaj v obchodě na prodej je „blended“, tedy směs lepších a méně lepších druhů. Z plantáží úroda putuje do Colomba k dražbě a odtud do Londýna ke globálnímu dražení.

Tisíc čajových keřů na akr, akrů ve vlastnictví tisíc, k tomu v průměru jedenáct set tamilských nádeníků, žen a dětí, a plantážníkům z Albionu se dařilo báječně. Jenže po ceylonském vyhlášení nezávislosti v únoru 1948 začalo docházet ke znárodňování a národ začal cizincům jejich majetky brát. V době naší přítomnosti z dvanácti tisíc Britů, zabývajících se touto činností, jich už zbývalo necelých pět set.

Odešli vlastníci a zkušení manažeři a vláda situaci navíc zkomplikovala rozhodnutím odsunout tamilské dělníky do Indie a nahradit je Sinhálci, jimž se ale do takové lopoty nechtělo. (Dost tedy paralela s českým pohraničím po roce 1945: odsunutí Sudeťáci, kteří se v Německu pustili do výroby lepších porcelánů a bižuterie. Britové z nemalé části přesídlili do tropických náhorních rovin východní Afriky, tam uspěli s čajovým farmařením a už v roce 1972 keňský čaj docílil na londýnské burze vyšší cenu než produkt ceylonský.)

Navštívili jsme plantáž v místě Ramboda, patřila ke Glenloch Group, což by tedy prozrazovalo nejspíš skotský původ, ale personál tam už byl stoprocentně ceylonský. Dělal jsem si poznámky: plantáž měla 600 akrů, se 700 pracovníky v terénu a s 30 pod střechou. Dělnice denně natrhá 25 liber čajových lístků a některé údernice to dotáhnou až

na 100 liber. Denně se získá 10 000 liber a z toho bude 2 500 liber, tedy víc než tisíc kilogramů dohotoveného čaje. Tamější továrna byla vlastně mnohonásobná sušárna a třídírna, rotory rachotily, všelijak se otáčely a sebou cukaly. Překvapila mě rychlost produkce. Jeden den se přinese čerstvé listí z pole a druhý den je usušeno, rozdrobeno, rozsortýrováno, jen odvézt k dražitelům. Porovnejme s kávou, která vyžaduje týdny máčení, loupání, piplání.

Jsme na cestě do Kandy, bývalé královské metropole s komplikovanou historií monarchů. Jakž takž se nezávisle drželi až do roku 1815, kdy je Britové donutili k podpisu nové koloniální reality. Prostředí je polohorské, v centru města je umělé jezero, v dávnověku zhotovené, s promenádami kolem, a uprostřed jezera je umělý ostrov s letohrádkem. (Jmenuje se „kunda salawa“, přesně přeloženo „palác rozkoše“.)

Kandy má řadu svatostánků, z nichž nejproslulejší je Temple of the Tooth – Katedrála Zubu. Zubu Buddhova.

Tamilové mají mnoho slavností a ceremoniálů. Umí chodit bosky po žhavém uhlí. I matky s kojenci chodí takovým ohněm a západní věda je nad takovým jevem bezradná. Při obřadu Katagarama si muži propichují tělo, kůži napichují na háky a pak z háků visí.

Sinhálští buddhisté oslavují bez vpichu, a to velice. Každé léto sto vyparáděných slonů se účastní desetidenního procesí s Buddhových zubem. Mnozí zkušení globetrotteři tvrdí, že není větší podívané na této planetě. (Za větší bych ale pokládal každoroční domorodé mumraje sing sing na Nové Guineji.)

Při plánování cesty jsem se o tuto katedrálu velice zajímal, neboť náš synáček právě porodil svůj první zub a vypadal dostatečně směšně, že jsem si usmyslil zub syna s katedrálou v pozadí vyfotografovat, jak se pak stalo.

Případ Buddhova zubu: ten se údajně našel na místě jeho kremace, odkud putoval na Ceylon, kde se k jeho poctě stavěly různé chrámy. Leč Portugalci se zubu zmocnili a zničili. To, co se za část Buddhova chrupu vydává, je o tisíc let ranější náhražka. Skálopevní buddhisté však věří v existenci originálu.

Přidali jsme se k věřícím na cestě za Zubem. Chrámovou hudbu tvořily bubny a mečivé trumpety. Oheň plápolal v kelímcích, ale místo křesťanských svíček se napřirozeným silám předkládaly kvítky, voňavé lupení. Za zvláštní peníz jsme byli přednostně uvedeni do předsvatyně a pak do svatyně, kde je náhražka Zubu. Ovšem poněvadž Zub je rovněž náhražka, viděli. jsme pouze ultranáhražku.

Tehdy jsme ovšem nevěděli – nikdo nemohl vědět – že hodně později (v lednu 1998), jinověrní teroristé katedrálu budou bombardovat a důkladně ji poničí.

Neoficiální stránky Oty Ulče