„Vidíte ty migy, samé migy!“ mrzutě poznamenal náš bývalý spolucestující v oboru čaje, nedostatečně oceňující sovětskou nezištnost.

Bandanaraike International Airport s minimálním provozem, jako jediní toho dne se dostavivší cizinci jsme byli očekáváni skupinou státních zaměstnanců v oboru turismu. Mezi nimi vynikal hlasitý nejvyšší náměstek. Neohrabanými gesty a vystupováním, o to víc sebevědomím, připomínal dělnického ředitele, proletářského kádra z našich let padesátých. Ostatní pracovníci se před ním hrbili, všemu dychtivě přikyvovali. (Při první příležitosti jsem se přeptal nám přiděleného šoféra jménem Gamini na profil výrazného funkcionáře a dostalo se nám sdělení „Ano, zajisté, to je spolehlivý soudruh, oddaný věci.“ Po pár dnech společného pobytu šofér začal poroztávat a jeho věrnost socialistickému budování s buddhistickou tváří děravět. „Vždyť to je polonegramotný blb, donedávna se nemohl uživit jako turistický průvodce, teď to žene přes partaj, velká kariéra a blbej je pořád.“ Kouzlo nám známého, že ano.)

Obdrželi jsme užitečné publikace včetně seznamu veškerého ubytovacího prostoru v zemi - mnohohvězdičkové hotely, tzv. rest houses, které kdysi britská vláda poručila stavět pro pohodlí svých koloniálních úředníků na služebních cestách, jakož i možnosti ubytování v rodinách.

Zvolil jsem hotel Samutra na Galle Face, přímo na promenádě u břehu s náramným vlnobitím a příslušným akustickým doprovodem.. Stará solidní koloniální krása: ve srovnání se včerejším ubytováním v Karáčí, náš pokoj byl aspoň desetkrát tak rozsáhlý, strop asi sedm metrů vysoko a na něm vrtule jako z helikoptéry, snažící se produkovat svěží vzduch. Po zdích a stropu se svižně pohybovaly ještěrky. Ty, prosím, nepronásledovat, zaslouží si náš vděk. Však požírají naše nepřátele – hmyz, ohavné komáry.

Do Colomba jsme to měli asi třicet kilometrů. Po africké relativní prázdnotě se ulice příliš hemžily člověčinou. Ale pach, smrad, špína, ubohost téměř k nespatření.

Cestou jsme zastavili, nechali si roztít kokos a popili. V Indii cokoliv konzumovat u domorodých stánků bych pouze doporučoval zájemcům o sebevraždu. Značný také jiný kontrast – bída či aspoň její viditelnost. Žebráci, chudáci, malomocní, mroucí na chodníku a v pangejtech, to je Indie, subkontinent též s luxusem, bohatstvím, šlechtou, bulváry, mrakodrapy. Ceylon byl nepoměrně míň kontrastní. Neviděli jsme žebráka, rovněž k spatření tehdy nebyla jediná novostavba. Země pohledná, ale oprejskaná a nadále prejskající. Převládala ošuntělost a existování z podstaty, o což se přičiňovalo tamější právě probíhající socialistické budování.

Ostrov neměl zafixované dny sváteční. Buddhistickou nedělí byla „poya“ – čtvrtina lunárního měsíce – a tak pozor na měsíček na nebi, neboť podle něho se otvíraly banky a zavíraly služby. Pro jednoročního, námi vláčeného synáčka jsme potřebovali nějaké maličkosti a že se přeptáme na baby food, bez komplikací k mání v hodně vzdálených končinách jako například na donedávna divošském Borneu. Šofér Gamini nás odvezl do ceylonského GUMu číslo jedna.

Reprezentativní prodejna úřadovala sovětsko-indicky. Jedno zboží se vyřizuje zde, sepisuje tam, platí onde, přejímá úplně jinde. S dalším artiklem další odysea.

„Máte baby food?“
„Litujeme, nemáme.“

„Máte disposable diapers?“
„Bohužel, moderní pleny došly.“

„Kdy došly?“
„Před pěti lety.“

„Máte – nemáme , kdy bude – nevíme, přeptejte se někdy, rovněž to vánek našich lidově demokratických časů. Až na jeden velikánský rozdíl. Tito služebníci za pulty snědených socialistických krámů, byť se nepřetrhli – a nebylo kvůli čemu, jak a proč se přetrhávat - slušnosti, vlídnosti se neodnaučili. Nikde milimetr tehdejšího českého hulvátství.

Smutné procházení a nahlížení do výkladních skříní jednotkových domů, které vskutku byly jednotkové. Za sklem obyčejně jeden druh zboží. Třeba dvacet zaprášených šmejdových rámů k svatební fotografii. Komerční extravagance, kterou bych tak čekal v albánském městysu v roce 1944.

Večer pokračujeme v bloumání městem. Zatímco jsem se zabředával do historických analogií, ulice se vyprázdnily a po domorodcích najednou ani stopy. Pohled na hodinky, deset minut po desáté, zapomněli jsme, vždyť je ještě curfew – zákaz vycházení, cosi jako stanné právo jako dovětek nedávno potlačeného trockisticko-maoistického povstání. Kvapem jsme doběhli do našeho hotelu, který, jak reklama tvrdila, „je oddán šarmu včerejška a pohodlí zítřejších dní“.

Jedním z dopadů neuspěvší revoluce bylo uvalení cenzury na tisk a veškeré publikační počínání. Příjemně překvapily místní noviny, vzdálené tehdejším rudoprávním zvyklostem made in Czechoslovakia. V komentářích nebyly pouze fráze, v titulcích nejenom jásání nad dosaženými výdobytky. A v Ceylon Daily News jsem postřehl zprávu, že v zoologické zahradě Dehiwela, kde se denně konaji sloní produkce s tancem a snad i s hrou na varhany, zítra bude

Čímž bylo o začátku našeho seznamování s ostrovem rozhodnuto. Dřív než dojde na politickou současnost, na hory a historii, okoukneme si sloní jarmark.

Na prodej jich bylo pět a dražitelem dvoumetrový dlouhán s ježkem a žvýkačkou, podle přízvuku nejspíš Brit. V překotném staccato přednesu seznámil několik tuctů přítomných se situací, vyřkl požadovanou cenu – 10.000 rupií za kus - a pustil se do dramatických orací. Vykřikoval, zdůrazňoval, trilkoval a opakoval výraz „hatpanziai“. Pak slezl o čtvrtinu na 7.500 rupií. Pak přistoupil předmět koupě a plácnul Earlea H. Nicholase chobotem. Přítomní se zaradovali, dražitel se zapotácel a na chvíli i odmlčel. Druhý den se v novinách objevilo oznámení o úspěšné dražbě všech pěti kusů.

Poskytnu miniaturní sloní školení: Elefant je tam tuze užitečný tvor. Dřevařský průmysl, tahání klád z nedostupných džunglí, v nichž by i sebemodernější vozidlo málo pořídilo. Tlustokožec s velkou hlavou i pamětí, pracant, který vydrží padesát či víc let - pokud vydrží. A jsme u toho: stachanovec se může najednou schvátit a skácet. Navíc a bohužel, v zajetí se sloni, respektive slonice, jen zřídka rozmnožují. Přísun nových pracovníků tedy závisí i na lovu divokých exemplářů a na jejich úspěšném krocení, které se ale ne vždycky povede. Na této dražbě nabízeli polozkrocenou – „semitamed“ – mládež a její nezpůsoby zavinily konečnou nízkou cenu.

Tvorové to jsou inteligentní a neváhají s lidmi laškovat. Též dovolí jim vlézt na hřbet. Mě tak jeden vozil v místě Katugastoga, blízko řeky, kde tak zvaní mahouts, sloní pečovatelé, údržbáři, jim drbali objemná těla.

Neoficiální stránky Oty Ulče