Před inspekcí současnosti napřed nahlédněme do historie. Už kolem křesťanského roku nula Indové nasedali na loďky plující až do dnešní Indonésie. Na Ceylon se dostal buddhismus rovněž z Indie. Ve 4. století před Kristem, krátce po vpádu Alexandra Velikého, panovníkem a posléze budovatelem mohutného impéria, které se táhlo až k Afghánistánu, se stal tvor a částečně i netvor jménem Chandragupta Maurya. Ve vzoru jeho vládnutí jakoby se později byl Stalin zhlídnul: centralismus a byrokracie, občanstvo kontrolováno armádou a zejména tajnou policií, osvědčené metody vynucených přiznání a rovněž povinná účast na brigádách, stavět silnice a zavodňovací síť.

Chandraguptovi se ale narodil vnuk s lidskou tváří - veliký to Ashoka (273-232 př. Kr.), uznáván jako jeden z nejznamenitějších vládců kdekoliv kdykoliv. Ashoka byl také důkladný revizionista. Zavrhl válečné poučky a doktríny, dal se na kosmopolitní pacifismus, podporoval buddhismus a mnichy, kteří humanistické učení vyvezli za hranice.

Ceylon se stal významným buddhistickým střediskem, tam došlo k vybudování znamenité Anuradhapury, v džungli posléze zarostlé, ztracené civilizace, o kterou před dvěma stoletími náhodně zavadil britský koloniální úředník na jedné ze svých inspekčních cest. Tak se přišlo na toto „město devadesáti králů“, s historickou rolí podobnou Benáresu, Jeruzalému, Mekce či Thébám. Město vyrostlo plánovitě, se čtvrtí lovců zde, údržbářů či cizinců onde, s hotely, nemocnicemi, svatostánky a památníky.

Byla to civilizace s velkým talentem a zásluhami v oblasti vodohospodářské konzervace. Kanály v délce sto kilometrů, přehrady a nádrže (vapi v sanskrtu, vava sinhálsky, kulam po tamilsku), různých velikostí, od kádí po rezervoáry a prostorná umělá jezera. Dodnes je tam zachována trojice rezervoárů na nestejné úrovni: vrchní s vodou na pití, jež se vlévá do střední nádrže, určené ke koupeli, pak dolů do přízemní kádě na mytí.

Anuradhapura není hřbitov s rozmetaným kamením, ale dobře zachovaný monument vzdálené civilizace. Nedominují jí nádrže a voda, nýbrž struktury zvané dagoba. Dagoba je padoga ve tvaru ňadra či ještě spíš německé císařské přilbice s píkou na temeni, to vše v rozměrech pyramidálních. Jedna z nich, 150 metrů vysoká, s pouze jednou výjimkou předčí všechny ty egyptské. Ty restaurované svítí do běla i do zlatova a dodávají současné Anuradhapuře dojem neskutečna. Královské zahrady se zachovaly a kolem skáče plno opic. Nejvíc se jich vidí u svatého stromu Bo, s dokázaným prý věkem 2200 let. Údajně to nejstarší strom na světě. (Ještě více nejstarší, tři tisíciletí již přetrvávající strom světa jsem viděl na Taiwanu u hory Ali Shan.)

Tato civilizace vydržela jeden a půl tisíciletí, až do dvanáctého století našeho věku. Od té doby, bohužel, to šlo se státem s vršku. Došlo k invazi Chola z jižní Indie, Anuradhapura byla dobyta a rozbita a agresoři se rozhodli vytvořit nové město, Polonaruwa, sto kilometrů vzdálené. Je tam víc zachovaných skulptur, tři Buddhové, v nadživotní velikosti vytesaní do skály, královské paláce, modlitebny a umělá jezera. Tam se již prosazoval rostoucí vliv Tamilů v sinhálském životě. Tamilští architekti zavedli hinduistické bohy a symboly. Tam jsem poprvé zíral na Šivův oltář – totiž na penis ve vagině. Literatura popisuje město jako skvost s kdysi třemi miliony obyvatel.

Králů bylo celkem jednašedesát, ale všechno je to příliš komplikované a málo důležité. Došlo k obnoveným invazím a vypadá to, že nepříjemnosti, které muslimové dělali Indům na severu, dělali Ceyloňanům Indové z jihu. Inu, lidské plemeno. Tamilští příchozí rozbíjeli rezervoáry, lámali přehrady a místo zásob vzácné vody vznikly močály s přemírou moskytů. Jediný případ, o němž jsem slyšel, že někdo malárii vlastně zaváděl.

Po dvanáctém století sláva z ostrova odešla.

Indové trápili ostrov invazemi dlouho. Začátkem šestnáctého století se takto začali angažovat Evropané a náhoda tomu chtěla, že každá ze tří mocností si zavládla stopadesát let. Portugalci od začátku šestnáctého do poloviny sedmnáctého století, Holanďané do konce osmnáctého a Angličané od devatenáctého století do února 1948.

Portugalcům šlo zejména o koření a katolický světový názor. Sinhalský panovník uzavřel smlouvu o roční povinné dodávce skořice a měl pak celkem pokoj. Centrem jihoasijské portugalské moci byla indická výspa Goa. Šlo o vladaření lačné, tupé, korupční, ale s aspoň jednou zásluhou: toto koloniální panství zabránilo mohamedánskému rozmachu a jeho ničivé intoleranci.

Zatím se ale Holanďané, chtiví koření a dalších obchodů, začali paktovat s místními vladaři. Došlo ke srážce zbraní a vypuzení nemilovaných katolíků. Na rozdíl od svých předchůdců, Holanďané se nepokoušeli obracet domorodce na vlastní víru a soustředili se na kšeft. Po nich, stejně jako po Portugalcích, příliš památek v zemi a zejména pak v duši národa, nezbylo. Dali ale ostrovu fungující právní systém.

V Evropě rostlo přesvědčení, že taková država nestála za námahu. Když tedy Britové začali lačně nahlížet přes plot, nizozemský dodavadní držitel se příliš nevzpouzel a zvedl kotvy.

Nastala tedy éra britská. Angličanům nešlo o koření, ale o výborný přístav Trincomalee. Po původním vladaření, surovém a hloupém, nejapnost vystřídal rozum, z Ceylonu se stala preferovaná kolonie a kolonii se dostalo infrastruktury, silnic, železnic, plantáží, zákonodárství, samosprávy a v roce 1931 dokonce všeobecného volebního práva.

Příprava k nezávislosti se podobala přípravě indické, jenže v menším a nekrvavém. V únoru 1948 ostrov obdržel samostatnost, stal se součástí britského Commonwealthu a vlády se ujal Don Stephen Senanayake, Otec vlasti. Poté se u vesla střídala jeho rodina (syn Dudley a strýc Sir John Kotelawala, pod praporem United National Party, UNP, a rodina Bandaranaike, S.W.R.D. manžel a po jeho zavraždění v roce 1959 jeho vdova). Její strana Sri Lanka Freedom Party (SLFP) se dostala k moci v roce 1970. Stát se pohnul hodně do leva a do vrtkava.

A do té situace my jsme zrovna přijeli.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče