aneb Jak to vypadá v bývalém paláci španělských králů a nedaleko od něj

Milí čtenáři, tak jsem zase na pár dní vyrazil na cesty a to znamená, že několik dalších článků nebudou texty o politice, ale reportáže. Sice se v nich vždycky politika mihne, ale jen okrajově.

Momentálně přebývám v Madridu a vydávám se na různé rychlé výpravy do okolí. Cílem první z nich byly napůl opuštěné hory Sierra de Guadarrama, v jejichž klínu leží klášter a královský palác jménem El Escorial.

El Escorial si nechal postavit španělský král Filip II. v polovině šestnáctého století. Zdejší hory jsou žulové a šedá žula také dala Escorialu jeho strohou vnější tvář. Na evropské poměry je to dost zvláštní kombinovaná struktura: velký klášter, který byl zároveň královskou rezidencí, mauzoleem, muzeem a školou.

Všechny tyhle funkční požadavky vedly nakonec k tomu, že velikost původně plánované budovy se více než zdvojnásobila a dnes je snazší si udělat o její struktuře obrázek za pomoci dronu, než pěšky.

Escorial viděný z dronu

Striktní pravoúhlá geometrie budovy prý má připomínat grilovací rošt, na kterém vypustil ducha hispánský mučedník sv. Vavřinec; jeho insignie jsou také vevnitř Escorialu všude možně k vidění. Je ale pravda, že podobný pravoúhlý charakter mají i jiné velké struktury středověkého Španělska, hlavně arabské.

Králové zde nejraději trávili léto, které je ve výšce 1057 metrů a v údolí mezi ještě daleko vyššími horami přeci jen snesitelnější než v rozžhaveném Madridu. Jejich soukromé prostory, tzv. „Habsburská rezidence“, se zachovaly dodnes a jsou velmi skromné. Filip II., vládce jedné z největších koloniálních říší světa, obýval něco, co bych dnešní terminologií nazval 3+k (pravda, vařit si nemusel, takže to druhé „k“ jako kuchyně mu v bytě nescházelo) a neměl zde ani koberce, jenom terakotovou podlahu. Ani ty místnosti nebyly příliš velké. A ostatní dochovaný nábytek, třeba židle, je překvapivě skromný. Každý hraběcí zámek v Čechách se chlubí větším luxusem. Inu, Escorial není jen palác, ale také klášter, a španělské kláštery byly tradičně strohé.

Kde ovšem žádná strohost nepanovala, byla malířská výzdoba prostor. Chodby a síně Escorialu zdobí nekonečné posloupnosti fresek a obrazů. Španělské impérium mělo také mnoho zlata – z Jižní Ameriky – a zlato bylo používáno hojně. Knihovna Escorialu vypadá spíše jako pokladnice. Mimochodem, prý zde Filip II. přechovával i knihy zakázané inkvizicí.

(Vevnitř Escorialu se fotit nesmí, takže foto je z Wikipedie. Autor: Håkan Svensson.)

Velký klášter byl založen také jako královské pohřebiště španělských Habsburků. Po jejich vymření převzali korunu Bourboni, kteří se zde nechali pohřbívat i nadále.

I ve smrti zde panuje striktní hierarchie. Králové mají svoji vlastní pohřební komoru, vyloženou tmavým mramorem z Galicie. Smějí tam s nimi ležet i některé královny-manželky, ale jen ty, které porodily budoucího krále. Ostatní královny, jakož i potomci, kteří nenosili korunu, jsou uloženi o kus dále, v poněkud optimističtějších bílých mramorových sálech a bílých sarkofázích.

Úplně specifické pohřebiště pak mají malé děti do jednoho roku. Je několikapatrové a poněkud připomíná svatební dort. Jenom každá nadepsaná malá komůrka obsahuje jednu truhličku. Je jich tu – těch nejmenších – aspoň čtyřicet. V dobách před existencí moderní medicíny jim nebylo nic naplat, že se narodily do královských kolébek.

Hlavní královská komora je už plná. Poslední místa obsadili rodiče Juana Carlose I., prvního krále obnovené španělské monarchie. Ten je zatím naživu, i když už abdikoval ve prospěch svého syna, ale v 81 letech by přeci jen už měl konat jisté přípravy; pokud tak učinil, veřejně to neohlásil. Ono je trochu času i po smrti, protože ostatky králů se neukládají na definitivní místo hned; nejprve tráví cca 25 let v takzvaném pudridero (tlecí komnata), aby jich bylo přeci jen o něco méně.

Dnes je královské pohřebiště silně frekventováno turisty a má elektrické osvětlení, ale umím si představit, že v časech minulých, když měl panovník obzvlášť pyšnou náladu, mohl vzít louči, sejít do podzemí, říkat si přitom „jsem král španělský, jsem král španělský!“, pak se rozhlédnout kolem po všech těch sarkofázích nastrkaných do výklenků ve čtyřech vrstvách nad sebou a dodat sám pro sebe „ale takovejch už bylo!“

Ostatně i dneska jste rádi, že za sebou tenhle šerý prostor zanecháte a vylezete zpátky na ostré španělské slunce. A ani nemusíte být královské krve.

*****************************

Když už jsme dnes v tak optimistickém líčení, o kus dál, asi čtvrt hodiny jízdy autobusem od Escorialu, se ve zcela opuštěných horách nachází ještě jedna poněkud morbidní památka minulosti. Ovšem minulosti daleko méně vzdálené.

Generál Franco vyhrál španělskou občanskou válku roku 1939. Hned dalšího roku si vybral odlehlé místo uprostřed lesem zarostlých hor a začal zde stavět podzemní baziliku, kostnici a pietní místo, které by mělo tuhle krvavou kapitolu dějin připomínat budoucím generacím. Tedy přesněji řečeno: nařídil ji postavit. Fyzickou práci odvedli převážně poražení republikáni.

Konstrukce završená 152 metrů vysokým křížem je natolik ohromná, že při prvním přiblížení k ní ani nedokážete vyhodnotit její skutečnou velikost. Zvlášť ten kříž proti nebi postrádá jakékoliv měřítko. V jednu chvíli se ovšem z jeho ramene zvedl nějaký dravý pták a začal kroužit kolem monumentu; ptačisko vypadalo vůči jeho mase jako nepatrná moucha.

Prostranství před bazilikou nezapře určitý vojenský charakter, určitě by se zde daly dělat přehlídky nebo nějaké srazy pod vlajícími prapory. Ale slunce svítí a nebe je modré, takže dokud jste venku, nemusíte to moc vnímat.

Údolí padlých se žulovým křížem

Pak je tu ovšem ten vnitřek.

Jenom jednou v životě jsem viděl interiér navržený k ještě větší ponurosti, a to památník bitvy národů u Lipska. Ten, postavený roku 1913, opravdu dává člověku nahlédnout do mentality, která způsobila dvě světové války. Proti temnému teutonskému militárnímu šílenství je Údolí padlých přeci jen o něco zdobnější – celkový dojem z žulové baziliky vytesané do nitra hory trochu změkčují obrazy na stěnách.

Ale jinak by zdejší prostory mohly klidně sloužit jako předobraz Tolkienovy Morie (nebýt ovšem té drobnosti, že jsou novější než Pán prstenů). Podzemní chodba dlážděná černým lesklým mramorem je osvětlena jen slabě; vzduch se nehýbe a nakonec dojdete až k oltáři.

Vnitřek baziliky v Údolí padlých

Napravo a nalevo od oltáře jsou kapličky, kterými se sestupuje do kostnic obsahujících pozůstatky několika desítek tisíc padlých z obou stran občanské války. Tam se ovšem chodit nesmí, snad jen občas na povolení se tam podívají nějací příbuzní pohřbených. Ale kosti jsou promíchány, takže nikdo pořádně neví, kde skončil kdo.

Kromě toho jsou tu ještě dva hroby, přímo v podlaze, a ty jména nesou; na jednom z nich je napsáno Francesco Franco. Napočítal jsem na něm devět čerstvých kytic, ale stejně jej radši střeží mohutný svalovec v černé uniformě, protože je i dost Španělů, kteří by se po něm s chutí prošli. Ostatně u vchodu vás důkladně prošacují a proženou kontrolním rámem, protože hrozba, že by tu někdo něco odpálil, není nulová.

Současná španělská vláda přišla s myšlenkou, že Frankovy ostatky nechá vykopat a přemístit někam jinam. K realizaci ovšem zatím nedošlo, protože rodinní příslušníci se chtějí bránit právní cestou. Jak to nakonec dopadne, záleží nejspíše na výsledku předčasných voleb 28. dubna; kdyby zvítězila pravice, nechá nejspíš věci při starém. Paradoxní přitom je, že sám Franco tu ani ležet nechtěl.

Ať to s kostmi generála F. skončí jakkoliv, tahle stavba k moc velkému smíření mezi oběma tábory nepřispěla. Na rozdíl od těch padlých nejsou ještě vzpomínky na velkou národní katastrofu mrtvé ani částečně. Války samy o sobě jsou dost velké trauma, ale je něco mimořádně děsného na tom, přijde-li vás zabít soused nebo spolužák. Nebo pokud dostanete vy rozkaz zabít jeho.

Slibuji, že příští díl bude veselejší!

*****************************

Hudební epilog
Písničky z obou stran, nejprve republikáni:

… a falangisté:

Těžko by svého času mohly zaznít těsně po sobě, ale v jedné digitální databázi dnes očividně ležet můžou. To už je historie - a ta mazací oddělení v YouTube příliš nezajímá.

Novinka: na HitHitu běží kampaň k zafinancování nákladů na výrobu audioknihy. Podpoříte-li ji, budu vám velmi vděčný.

Nebo si můžete pořídit například Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Stále ještě běží předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora