Před 63 lety (31.5.1962 – uvádí se i datum 1.6.) byl vykonán jediný rozsudek smrti v dějinách státu Izrael nad architektem tzv.konečného řešení židovské otázky Adolfem Eichmannem. Proces s mužem odpovědným za smrt 6 milionů Židů, odstartoval další etapu honu na válečné zločince.

Historie nás učí, že kde vládne diktatura, přirozená selekce absentuje, což přeje průměrným. Lidé jako Hitler, Göring, Borman nebo Hess rozhodně nepatřili eufemisticky řečeno k intelektuálnímu výkvětu své doby. Do klíčových pozic je vyzvedl úspěch celé NSDAP a poté se logicky a s oblibou obklopovali těmi, jež je ničím nepřevyšovali. Horlivý byrokrat, svědomitý úředník a tělem i duší oddaný člen NSDAP Adolf Eichmann pro tento účel jako stvořený. Dlouho se sice zdálo, že zůstane jen dobře fungujícím nenápadným kolečkem v soukolí rozsáhlé nacistické mašinerie.

Vše ale změnil rok 1941, kdy Němci napadli Sovětský svaz a otázka, co s tamními Židy se stala prioritou. Adolf Eichmann iniciativně předložil svůj zlepšovací návrh, kterak za použití smrtelně jedovatého plynu Cyklon B markantně zvýšit počet usmrcených Židů, a zároveň ušetřit říši finance, jež nezbytně potřebovala na exponenciálně eskalující válečné výdaje. Nápad se výtečně osvědčil a Eichmann byl za odměnu pověřen realizací komplexního plánu na konečné řešení židovské otázky.

Už nebyl loutkou, disponoval fundamentálními pravomocemi a své úkoly plnil s fanatickým zaujetím až do samotného konce války. To už také se ocitl v hledáčku spojenců, zejména pak přeživších Židů. Přesto napoprvé všechny obelstil.

V roce 1945 se jako řadový voják vzdal americké hlídce, z tábora však uprchl a s pasem na jméno Ricardo Klement později odcestoval do Argentiny a usadil se v Buenos Aires. Zdálo se, že definitivně unikl spravedlnosti.

V roce 1954 se však začal jeho případem zabývat legendární lovec nacistů Simon Wiesenthal, ten získané informace předal následně Izraelcům a začalo dlouhodobé pátrání a sledování, které prováděla izraelská tajná služba Mosad. Po dlouhých šesti letech se podařilo nezvratně prokázat Eichmannovu skutečnou identitu.

V době, kdy Izrael existenci Mosadu oficiálně popíral, rozehráli jeho agenti neobyčejně riskantní partii se zápletkou, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejvynalézavější hollywoodský scénárista.

Akce, při níž se izraelské komando zmocnilo Klementa-Eichmanna, začala 11. května 1960.

Agenti Mosadu se Eichnmanna zmocnili v Garibaldiho ulici v Buenos Aires krátce poté, co vystoupil z autobusu, byl jedním z agentů stržen na zem a následně vtažen do auta a odvezen do připraveného konspiračního domu. Téměř se nebránil a po krátkém výslechu přiznal svou pravou totožnost.

Složitější než samotný Eichmannův únos se ale ukázala přeprava z Argentiny do Izraele.

Schválen byl plán přepravit uneseného válečného zločince pomocí leteckého speciálu, který přiveze do Argentiny delegaci na oslavy vyhlášení argentinské nezávislosti. Mělo se tak stát na zpáteční cestě. Letadlo pilotovala předem vybraná, do případu zasvěcená posádka, cestující tvořila nicnetušící oficiální izraelská delegace.

Součástí plánu na převoz Eichmanna do letadla byl fingovaný úraz jednoho ze spolupracovníků agentů Mosadu (s údajným otřesem mozku), aby se personál letiště nepodivoval, proč je Eichmann, převlečený do letecké uniformy, přepravován ve stavu snížené rozlišovací schopnosti.

Podařilo se, let proběhl klidně a 22.května 1960 letadlo bezpečně přistálo v Tel Avivu.

Poté, co o den později Izraelci oficiálně oznámili, že Eichmann je v jejich rukou, podala Argentina ostrý diplomatický protest u OSN proti narušení své územní integrity.

Izrael se za tento čin oficiálně omluvil, ale Eichmanna vydat zpět rezolutně odmítl. Po několikatýdenní roztržce mezi oběma státy došlo k opětovné normalizaci vztahů.

Soud s Adolfem Eichmannem začal za velkého zájmu médií v dubnu 1961 a skončil o 13 měsíců později verdiktem trestu smrti oběšením.

Centrum Simona Wiesentala, které kvůli nedostatku financí bojovalo do té doby o holé přežití, najednou zaplavily štědré dary z celého světa.

Zločiny druhé světové války se po zásluze vrátily do popředí veřejného zájmu a zatýkání nacistů utěšeně pokračovalo.

Za jakousi symbolickou tečku tohoto snažení je často považován rok 1987 a proces s obávaným členem francouzského gestapa Klausem Barbiem.

Všechny další „velké ryby“ už spravedlnosti unikly.

Ty malé a stále menší se loví dodnes, ale čas je neúprosný, éra stíhání zločinců druhé světové války definitivně končí.

Ovšem lidé jsou nepoučitelní a permanentní válka probíhá ve světě prakticky zcela kontinuálně.

Kdy a zda budou ku příkladu potrestána zvěrstva páchaná putinovským Ruskem v rámci konfliktu na Ukrajině?

Pokud nebudou Vladimír Putin a jeho blízcí spolupracovníci uneseni tajnou službou EU do Bruselu, zůstává jediná možnost ustanovit Mezinárodní trestní tribunál, stejně jako k tomu došlo v roce 1993 v souvislosti se zločiny během války v bývalé Jugoslávii.

Těžko však očekávat, že by tento záměr celosvětově legitimizovala Rada bezpečnosti OSN, v níž má právo veta právě Rusko, ale i Čína.