Pokud by někdo potřeboval inspiraci, jak se úspěšně střelit do vlastní nohy, nabízím příklad z Indonésie. Země byla vybrána jako hostitel mistrovství světa v kopané hráčů do 20 let. Přesto se bude šampionát konat na druhém konci světa.

Indonésie zvítězila v konkurenci dalších zájemců – Brazílie, Peru a společné nabídky Thajska a Myanmaru (Barmy). Nadšení domácích fandů bylo obrovské, pořádání akce pod záštitou FIFA je pro každou zemi a společnost prestižní záležitost.

Ovšem viděno zvenčí, Indonésie je většinově muslimská země. Neovlivní tato okolnost negativně samotný turnaj? Nikoli nedůvodné obavy. Neovlivnila by, kdyby se cosi pozoruhodného neudálo na mistrovství Evropy hráčů do 19 let, které v červnu a 1. července 2020 hostilo Slovensko. Tato akce sloužila současně jako evropská kvalifikace pro šampionát do 20 let: na indonéské MS se kvalifikovaly země na první a druhé příčce skupin A a B plus vítěz baráže. Tím se stalo Slovensko, zatímco ze zmíněných dvou skupin postoupily Francie, Anglie, Itálie – a Izrael (ten celkově skončil jako vicemistr Evropy „19“).

A problém byl na světě. Přítomnost izraelské reprezentace nedokázali mnozí muslimové v Indonésii „vydýchat“ – fanatická nenávist vůči Izraeli je u nich mnohonásobně silnější než smysl pro sportovní fair play. S tím, jak se zahájení šampionátu blížilo, objevovaly se první neblahé zvěsti související s účastí Izraele. Australský server The Sydney Morning Herald napsal 22. března (“Bali governor rejects hosting Israel for FIFA under-20 World Cup“), že guvernér ostrova Bali (kde se mělo na konci března konat losování do skupin) I Wayan Koster odmítá hostit Izrael na MS „20“. Centrální vládě v Jakartě napsal dopis, v němž žádá – zjevně i pod vlivem protiizraelských protestů konzervativních muslimů – aby nebylo umožněno Izraelcům na ostrově Bali hrát. Pořadatelé přitom počítali s tím, že skupina, v níž budou i Izraelci, odehraje své zápasy právě zde, protože Bali je ostrovem většinově hinduistickým.

Indonéské úřady, jak vládní, tak sportovní, si byly vědomy toho, že Izrael se řádně kvalifikoval a nelze ho tedy z turnaje svévolně vyloučit. Pokud by to udělaly, sankce FIFA by je neminuly, dost možná by hrozilo přeložení mistrovství, byť termín byl „za dveřmi“. Je pravda, že v minulosti indonéské úřady tak jako nyní vstřícné nebyly: odmítaly povolit vstup izraelským sportovcům na své území z politických důvodů. Ty politické důvody nepominuly (neexistence diplomatických vztahů, bezvýhradná podpora palestinských Arabů), leč zdálo se, že představitelé státu i sportu ledacos pochopili.

Nelze přece na jedné straně usilovat o pořádání prestižního světového turnaje, což každému státu zvyšuje reputaci, naslibovat „hory doly“ včetně garance rovného přístupu ke všem reprezentacím – a ve finále některou z nich na šampionát nepustit. Tak to fungovat nemůže a nesmí; nanejvýš v představách muslimských fanatiků zaslepených protiizraelskou záští. Zmíněný australský server citoval Akamala Marhaliho, šéfa dohlížecího orgánu indonéské kopané: „Když jsme sami sebe navrhli jako hostitele, měli bychom být připraveni na všechny důsledky, které by mohly nastat, včetně toho, že kvalifikací mohl projít Izrael, Írán, Irák a Palestina.“ Rozumný pohled, ale vyhráno zdaleka nebylo. Izraelský server Ynet informoval na své sportovní stránce 25. března, že zmíněný los skupin, který se měl konat posledního března, byl odložen, přičemž izraelská delegace obdržela informaci, aby nyní do Indonésie neodlétala. Co to všechno mělo znamenat, ukázaly následující dny a týdny.

POŘADATELSTVÍ ODEBRÁNO!
Tlaky na vyloučení Izraele z šampionátu v Indonésii neustávaly, nejaktivnější byli v tomto směru guvernér Bali I Wayan Koster, k němuž se přidal jeho kolega z Centrální Jávy Gonjar Pranowo. Dodejme, že oba ostrovy patří k těm, na nichž byly připraveny zápasy pro utkání ve skupinách. Férově je třeba říci, že nejvyšší představitelé země a tamní kopané, jak prezident Joko Widodo, tak šéf fotbalové asociace Erick Thohir, se snažili zaujmout realistický postoj. Ve stylu: když už jsme o pořadatelství usilovali, musíme přijmout všechny země, které se na turnaj „20“ kvalifikovaly, tedy i Izrael. Současně ale prezident Widodo měl potřebu 28. března zdůraznit, že účast Izraele na MS hráčů do 20 let „neznamená žádnou změnu v zahraniční politice Indonésie“. Napadne nás: proč by měla, jde přece o sport, ne o politiku. V muslimském světě plném antiizraelské zášti to ovšem funguje jinak. Nejedna horká hlava by totiž z účasti Izraele na šampionátu mohla nesmyslně dovodit, že Jakarta chce s Jeruzalémem normalizovat styky (nyní diplomatické vztahy neexistují). A to je pro ně ten nejtěžší politický hřích. Prezident Widodo řekl doslova: „Tímto zaručuji, že účast Izraele nemá nic společného s důslednou pozicí naší zahraniční politiky vůči Palestině, protože naše podpora Palestině je stále silná a nezlomná.“ Za normálních okolností by takovéto ujištění hlavy státu mělo Indonésanům stačit. Nestačilo.

Prezident Widodo poslal na poslední chvíli do Kataru šéfa fotbalové asociace Ericka Thohora, který v Dauhá jednal se samotným prezidentem FIFA Giannim Infantinem. K dohodě o účasti Izraele nedošlo. FIFA byla nucena sáhnout po řešení, které jí sice způsobilo organizační komplikace, ale zachovala si tvář a sportovní i morální čest. Ve středu 29. března na svém webu oznámila, že „vzhledem k současným okolnostem“ odebírá Indonésii právo hostil světový šampionát „20“. Tím tato muslimská země – kromě dalších sankcí - připravila svoji „dvacítku“ o možnost hrát na prestižním turnaji; její chlapce nahradí Argentinci. Střelba do vlastní nohy, jasný vlastní gól. Stálo jí to za to? Patrně ano. Hlavně že reprezentace nenáviděného sionistického nepřítele nevstoupí na její půdu. O co víc fanatismu, o to méně zdravého rozumu. Přitom zásada platící v civilizovaném světě je jasná: všichni, nebo nikdo. Indonésie zvolila variantu „nikdo“. K vlastní škodě.

Opět se potvrdilo, že když je do role pořadatele vybrána muslimská země, mohou nastat problémy. A také nastaly. Necelé dva měsíce před začátkem šampionátu musela FIFA začít hledat novou hostitelskou zemi, nejvíce se hovořilo o Argentině nebo Kataru (ano, i on je muslimskou zemí bez diplomatických vazeb na Izrael, ale s poněkud jiným přístupem). Výsledek jsme se dozvěděli na webu FIFA v pondělí 17. dubna. Mistrovství světa fotbalových „20“ se bude konat v Argentině. Losování do skupin je na programu v pátek 21. dubna. (I zde mohou nastat problémy, protože na šampionát se dostaly další dva antiizraelsky zaměřené státy, z asijské kvalifikace Irák a z africké Tunisko.)

Pokud by snad někoho napadlo – a já doufám, že takový pošetilec se nenajde -, jestli by nebylo lepší (levnější) Indonésii vyhovět a věc nekomplikovat kvůli účasti či neúčasti jednoho státu, protože kvůli němu se musí nové organizaci turnaje přizpůsobit také dalších dvaadvacet účastníků (kromě spokojené Argentiny), pak odpovídám, že z principu je něco takového absolutně nepřijatelné. Jednak by to znamenalo ústupek těm nejtemnějším islamistickým silám, které pod rouškou jakýchsi ideálů podporuji teroristické entity usilující o likvidaci izraelského státu, což by byla do nebe volající nemravnost, jednak je nutné zdůraznit, že izraelská „20“, jak již uvedeno, se na šampionát řádně kvalifikovala. To a pouze to musí být kritériem pro posouzení toho, zda izraelská „20“ může nebo nemůže v Indonésii hrát. Nikoli politické postoje demonstrantů v Jakartě nebo baliského guvernéra I Wayana Kostera či kohokoli jiného. Muslimské země by si už mohly začít zvykat na to, že Izrael je nedílnou součástí mezinárodní sportovní rodiny a že svévolně bojkotovat izraelské sportovce se nesmí vyplatit. FIFA udělala v boji proti této hanebnosti směru velice důležitý krok. Jedinou vadou na kráse je způsob, jak FIFA o celé věci informovala. V oznámení o odebrání pořadatelství Indonésii a rovněž ve sdělení o jeho udělení Argentině nebyl ani jednou zmíněn skutečný důvod, bojkot Izraele; jméno Izrael se v obou textech nevyskytuje ani jednou. Navzdory tomu, že celý fotbalový svět ví, o co tu jde. Bojí se snad FIFA říci celou pravdu?