Od pátku probíhá v dánském Herningu a švédském Stockholmu hokejové mistrovství světa (MS), které alespoň po očku sleduje celý národ, neboť čeští hokejisté plní po 15 letech roli obhájců trofeje, kterou vybojovali před rokem na domácím ledě v Praze.

Cesta za medailí (jakoukoliv medaili je možno považovat za úspěch) zatím (výsledkově) probíhá velmi uspokojivě.

Mezinárodní hokejová federace (IIHF) se tímto dvoucestným modelem (pořadatelství dvou zemí) pokouší zvýšit atraktivitu a návštěvnost mistrovství.

A jelikož lední hokej rozhodně není dánským národním sportem číslo jedna, jedná se z části i o jakousi hokejovou misii v této zemi.

Pouze dvoutisícové městečko Herning na severu Dánska je prozatím co do návštěvnosti a dalších parametrů poměrně úspěšné (až na šílenou kvalitu ledu), zatímco Stockholm provázejí neblahé reminiscence z minulosti.

Švédsko totiž naposledy pořádalo mistrovství světa v roce 2013 (společně s Finskem); Švédové sice vyhráli titul, ale tehdejší šampionát byl co do návštěvnosti, zájmu médií a širší veřejnosti absolutním fiaskem (navíc značně prodělečným).

Švédsko je přitom v hokeji zemí paradoxů.

Tato země s 10 a půl miliony obyvatel vychová rok co rok neuvěřitelný počet hokejových talentů, které mu můžeme právem závidět. NHL nyní disponuje srovnatelným počtem hráčů jako Rusko, desítky z nich patří mezi klíčové postavy svých týmů. Jejich hvězdný výběr pro letošní MS s 18 krajánky z NHL hodlá v domácím prostředí triumf z roku 2013 zopakovat (a zatím si skutečně počíná nadmíru sebevědomě).

Přesto pořadatelé hlásí, že ještě zdaleka nebyly prodány všechny vstupenky (a také zcela jistě ani nebudou) – a to dokonce ani na zápasy domácího týmu, či na atraktivní zápasy silných soupeřů, což by bylo v Česku či na Slovensku cosi zhola nemožného.

Popularita hokeje ve Švédsku totiž v posledních 20 letech značně poklesla - například na úkor finančně mnohem dostupnějšího florbalu. A před pořadateli MS je tedy nelehký úkol napravit si reputaci.

Rusko, jež v minulém týdnu ostentativně oslavilo osmdesátileté výročí dobytí Berlína Rudou armádou a konec druhé světové války, možnost dobýt titul mistrů světa nedostalo.

Mezinárodní hokejová federace (IIHF) na svém únorovém zasedání navíc zákaz startů reprezentačních týmů i klubů z Ruska a také Běloruska na všech svých akcích prodloužila i pro příští sezonu 2025/2026, za což si od ruské strany vysloužila přízvisko fašistická.

Oficiálně se však ruský zástupce Pavel Bure vyjádřil, že cítí velký posun v jednáních a že vše je na dobré cestě k ruskému návratu na mezinárodní hokejové fórum.

Představitelé IIHF přitom v oficiálním komuniké uvedli, že se i nadále domnívají, „že není bezpečné“ začlenit Rusko a Bělorusko do turnajů.

Tuto pochybnou formulaci po mém soudu zcela oprávněně kritizoval i někdejší vynikající gólman Dominik Hašek a představitelé Ukrajiny, neboť v ní zcela absentuje informace, že skutečným důvodem zákazu je agrese a vpád ruských a běloruských vojsk na výsostné území Ukrajiny v roce 2022 a následný, podnes trvající válečný konflikt.

Pokud Rusko v příštích týdnech a měsících navzdory skeptickým predikcím přece jen nalezne s Ukrajinou společnou řeč ohledně podoby mírového plánu, pak se tím nepochybně přiblíží startu svého hokejového „dream týmu“ (a samozřejmě i dalších sportovců) na únorové olympiádě 2026 v Itálii, neboť nové vedení MOV je Rusku příznivě nakloněno.

Stejně tak by samozřejmě ryze teoreticky bylo možné požadovat revizi už zmiňovaného rozhodnutí IIHF ohledně účasti sborné na příštím MS, jehož pořadatelem bude přesně za rok Švýcarsko.

Netřeba zdůrazňovat, že letošní šampionát je ruským médiím a fanouškům trnem v oku, takže očekávejme přiměřenou sprchu nepříliš lichotivých útoků na sociálních sítích a ve všech spřátelených sdělovacích prostředcích, řízených a zásobovaných kremelskou propagandistickou mašinerií.

V jedné z vůbec nejslabších sestav své samostatné hokejové historie přijelo na mistrovství světa Slovensko.

Pro neshody se Slovenským svazem ledního hokeje (SSLH) odmítlo reprezentaci (oficiálně z důvodů zdravotních či rodinných) devět klíčových hráčů, především všechny posily z NHL.

Slovensko totiž zcela ve shodě s politickým směřováním státu pod taktovkou Roberta Fica vloni jako první (a zatím i jediná) země od začátku války na Ukrajině otevřelo cestu do reprezentace i hráčům z ruské KHL.

Letos jde konkrétně o brankáře Kunlunu Patrika Rybára a obránce Mário Grmana z Vladivostoku.

Slovenští fanoušci se proto rozdělili na dvě znesvářené skupiny. Jedna s politikou současného vedení svazu v čele s Miroslavem Šatanem souhlasí a spílá hráčům, kteří nechtějí reprezentovat - ta druhá (i vzhledem k zatím nepříliš přesvědčivým výkonům národního týmu na turnaji) by momentálně odvolala cokoliv a kohokoliv, aby se především hráči z NHL v reprezentačním dresu objevili.

Patrně nejdiskutovanějším apolitickým tématem mistrovství je obrovská (maximální povolená) rozloha hřiště, na kterém se šampionát letos hraje – a sice 30 x 60 metrů.

Pro srovnání – kluziště v Česku či Finsku měří obvykle 58-60 metrů na délku, ale klíčový rozdíl je v šířce – u nás nejčastěji 26-28 metrů, což je disproporce, jež činí hráčům velké problémy. Hokej se mění v zaháněnou a ztrácí na atraktivitě.

IIHF ke škodě věci povoluje velkou toleranci rozměrů, přestože

v minulosti plánovala hřiště napříč kontinentem sjednotit, aby se v Americe a Evropě nehrál „jiný“ hokej. Tomu ale odporují Švédové, Švýcaři a Dánové. Letos i příští rok (šampionát hostí Švýcarsko) tedy musíme hrát dle jejich not – to jest na jejich gigantických „ranvejích“.

Podle aktuálních kurzů sázkových kanceláří jsou největšími adepty na zisk trofeje domácí Švédové a Kanada, kterou vede jeden z nejlepších hráčů hokejové historie, hrající legenda Sydney Crosby, jehož doplňuje druhý nejproduktivnější hráč základní části letošního ročníku NHL Nathan McCinnon.

České šance na obhajobu zlata vidí tipéři poněkud skepticky - až za Kanadou a Švédskem zhruba na úrovni Švýcarska a USA.

Nicméně připomínám, že za nápadně podobné konstelace vstupovala naše reprezentace i do loňského mistrovství světa.