K současnému vyhrocenému sporu mezi římským papežem a americkým prezidentem se na serveru Christian Today vyjádřil 14. dubna dříve anglikánský duchovní a dnes katolický intelektuál a publicista Gavin Ashenden.

V jeho životopise je uvedena pozoruhodná aktivita: za totality tajně kolportoval Bible, náboženskou literaturu a léky za Železnou oponu. Server Církev.cz napsal 23. prosince 2029: „Na začátku 80. let pašoval do Prahy náboženskou literaturu pro podzemní katolické semináře.“ Za zmínku stojí, že předtím, než odešel do Římskokatolické církve, sloužil jako jeden z anglikánských kaplanů britské královny Alžběty II.

Dnes je katolickým teologem, ale to neznamená, že vůči papeži zaujímá výlučně nekritický postoj. V ideovém sporu s Donaldem Trumpem prezentoval Ashenden velice zajímavý úhel pohledu. Napsal, že když americký ministr obrany Pete Hegseth přivolával Boží hněv na Íránce, vyvolalo to u mnoha lidí rozruch; tedy u těch, kdo stojí nalevo od Hegsethova evangelikálního republikánství. „Zdá se, že jedním z těch, koho to vyprovokovalo, byl i papež,“ píše Ashenden a pokračuje: „Na Květnou neděli pronesl kázání, v němž pokáral politiky, kteří mají krev na rukou. Komentátoři, včetně mě, si okamžitě kladli otázku, zda se tím papež zapojuje do zahraničněpolitických otázek souvisejících s íránskou válkou.“ Přiznává, co si myslel úplně na počátku. Že existuje určitý prostor pro interpretaci, podle níž Lev XIV. spíše formuluje principy katolické geopolitické etiky, než aby přímo kritizoval americkou administrativu. Později seznal, že se s největší pravděpodobností mýlil.

Ashenden otevřeně konstatuje: „Prezident Trump má svůj vlastní styl komunikace. Je plný provokativní agrese, hyperbol a přímé konfrontace. Takto uzavíral obchody po celý svůj život. Vyvolával pobouření a zděšení u svých protivníků, což je často vyvádělo z rovnováhy. Z jeho hlediska to fungovalo velmi dobře. Nyní dokonce vznikl termín pro ty, kdo ho berou příliš vážně - Trump Derangement Syndrome (ve smyslu duševní vyšinutí z Trumpa - LS).“ A klade otázku, jestli má římský papež morální povinnost veřejně komentovat nevkusné, agresivní, ale často účinné Trumpovy hyperboly. Ať už si myslíme cokoli, tedy že takovou povinnost má či nemá, papež se prostě vyjádřil – a to nevyhnutelně vedlo k ostré Trumpově reakci. Pontifik pak během cesty do Afriky řekl, že z Trumpovy administrativy strach nemá a ani z toho i nadále hlásat poselství evangelia. „Věřím, že k tomu jsem povolán já i celá církev. Nejsme politici. Je nepravděpodobné, že bychom utvářeli zahraniční politiku ze stejné perspektivy jako on (Trump) . Ale věřím, že poselství evangelia - blahoslavení jsou tvůrci pokoje - je právě to, co dnes svět potřebuje slyšet,“ vysvětlil Lev XIV. Kritizovat papeže, když všechno, co řekl, byla pravda? Problém je podle Ashendena v tom, že i když si papež nemyslel, že mluví tak, aby vytvořil tlak na korekci americké zahraniční politiky, prezident a jeho lidé to tak interpretovali - jako výtku vůči jejich politice. Proto tak ostrá odezva.

Nukleární Írán

V další části svého textu si všímá, že papež cílí svými etickým poznámkami na americkou administrativu, ale nikoli na íránský režim. Ptá se, a v tom není zdaleka jediný, proč se jeho morální znepokojení netýká íránské vlády a jejích kroků. Neboť jedním z důvodů, které současnou válku vyvolaly, je oprávněná obava z íránského jaderného programu. Existují zpravodajské informace, podle nichž byli Íránci velice blízko schopnosti vyrobit jadernou bombu, některé zdroje hovoří řádově o týdnech. Z tohoto hlediska lze Trumpovu vojenskou misi (Ashenden bohužel zcela opomíjí zásadní izraelské angažmá v této věci – LS) chápat jako záchranu světa před nukleárním holocaustem. Připomíná nám dobře známou tezi – doktrínu o vzájemně zaručeném zničení, která od vynálezu atomové zbraně udržovala svět v bezpečí, myšleno ve vztahu před jadernou katastrofou. To ale nevylučuje možnost výjimky, absenci racionality a pudu sebezáchovy. Jinými slovy, doktrína vzájemného odstrašení přestává platit ve chvíli, kdy se jaderná zbraň dostane do arzenálu režimu, který takovou výjimku představuje. A jsme u klíčového problému. Kdo rozumí teologickým prioritám íránského vládnoucího režimu, dobře ví, že jde o takovou skupinu mocných, pro kterou hrozba vzájemného zničení nic zásadního neznamená a nepředstavuje pro ně žádné omezení. Ashenden doslova: „Specifická odnož islámu, kterou vyznávají, je učí, že mají povinnost vyvolat apokalyptickou katastrofu, aby naplnili svá eschatologická očekávání.“ Tím se dostáváme do zcela jiné než racionální dimenze. Pokud se domníváme, že Írán byl blízko získání jaderné zbraně, pokud bereme vážně jeho odhodlání zničit Izrael, „vymazat ho od řeky k moři“, a pokud věříme, že by v případném jaderném konfliktu Teherán neprojevil zdrženlivost, pak snadno můžeme dospět k závěru, že kroky prezidenta Trumpa přispěly k záchraně světa před jadernou katastrofou. Tuto tezi sice nelze dokázat, ale rozhodně stojí za zvážení. Zde klade Ashenden možná až provokativní otázku. Ptá se, pakliže papež prohlásil slovy evangelia, že blahoslavení jsou tvůrci pokoje, zda to můžeme vztáhnout i na jednání vedoucí k záchraně světa před jadernou pohromou. A v dalším uvažování si pomohl historickou paralelou.

Předchůdce a jmenovec dnešního papeže, Lev I., který stanul v čele katolické církve v 5. století, byl, stejně jako západořímský císař Valentinianus III., svědkem vpádu Hunů v čele s legendárním náčelníkem Attilou do severní Itálie, kde došlo k brutální devastaci – totálnímu zničení několika měst, obrovským ztrátám na životech a zotročení obyvatel dobytého území, to vše provázeno psychologickým terorem a civilizačním šokem. Úspěch barbarů vyvolal obavy ze zničení Říma, proto císař vyslal za Attilou delegaci k jezeru Garda, v jejímž čele stanul papež Lev I. Po setkání a rozhovorech Attila ustoupil a z dobytého území odtáhl. Ačkoli není jisté, jak velký vliv měla papežova přítomnost na Attilovo rozhodnutí, ve hře mohly být i jiné faktory, Ashenden soudí, že místo slovní války se papež Lev I. stal přímým vyjednavačem s člověkem, který představoval největší hrozbu pro tehdejší civilizaci. Uvádí tuto historickou zkušenost proto, aby předložil návrh: „Možná by se papež Lev XIV. mohl Lvem I. inspirovat. Místo toho, aby se pouštěl do konfrontace s hlučným, hyperbolickým a destabilizujícím prezidentem Trumpem, mohl by si domluvit schůzku s íránskými vůdci.“ Protože pokud chtěl využít svou nespornou morální autoritu ke zlepšení podmínek pro nastolení míru, možná spíše než s americkou administrativou měl mluvit s Íránci.

Ashenden soudí, že pro katolíky není příjemné ocitnout se uprostřed slovní války mezi římským papežem a americkým prezidentem. Jako pozitivní impuls vnímá papežovo prohlášení, že nemá zájem v této slovní válce pokračovat. Sám byl po roztržce pozván do několika médií, aby vysvětlil, proč katolíci nemusí v této záležitosti nutně stát na straně papeže proti výrazné osobnosti Donalda Trumpa. Vyzdvihl užitečnou myšlenku respektovaného amerického katolického biskupa Barrona, který navrhl, že když spolu papež a americký prezident nedokážou patřičně komunikovat na úrovni „megafonové diplomacie“ (prostřednictvím médií - LS), měli by se setkat vysocí američtí politici s vatikánskými diplomaty a pokusit se vytvořit méně „toxický“ komunikační kanál. Nastalý rozpor Lev XIV. vs Trump neodhaluje podle něj pouze střet dvou světových osobností, ale hlubší zmatek ohledně povahy morální autority v tomto chaotickém světě. Vysvětluje: „Papež má pravdu, když káže evangelium. Má pravdu, když připomíná světu, že mír je nejvyšší hodnotou. Míru však ne vždy prospívá, když jsou morální výtky namířeny proti těm, kdo se, byť nedokonale, snaží zabránit většímu zlu. Má-li církev působit jako skutečný nástroj míru, musí být zřejmé, že promlouvá se stejnou jasností ke všem stranám, zejména k těm, jejichž činy a ideologie nejvíce ohrožují křehký světový řád. V opačném případě hrozí, že i pravda, je-li uplatňována nerovnoměrně, nebude vnímána jako proroctví, ale jako zaujatost.“

Gavin Ashenden uzavírá: „Historie nám nabízí úhel pohledu, skrze který můžeme posuzovat současnost. Když se Lev I. vydal na koni vstříc Attilovi, nehovořil pouze o míru - postavil se tváří v tvář zdroji hrozby, která jej osobně ohrožovala. To je břímě i výsada morální autority na nejvyšší úrovni: ne pouze hlásat zásady, ale nasměrovat je tam, kde jsou nejvíce potřebné. Má-li církev opět stát na pozici stabilizující síly v nebezpečném světě, musí zajistit, aby její hlas byl nejen slyšet, ale aby byl správně nasměrován. Protože v dobách, jako je ta naše, se rozdíl mezi úsilím o nastolení míru a chybným úsudkem nemusí měřit slovy, ale jejich důsledky.“