23.5.2022 | Svátek má Vladimír


ŠPANĚLSKO: Špatní politici a dobré referendum

28.2.2007

Referendum je často vykreslováno jako nejdemokratičtější způsob rozhodování, jako účinná zbraň, s jejíž pomocí může lid čelit úkladům prohnaných politiků. Jenže ve skutečnosti není nic tak černobílé, jak se na první pohled často jeví. Mezi „špatnými“ politiky a „dobrým“ referendem totiž existuje důvěrný vztah vzájemné závislosti, o jehož peripetiích mnohé vypovídá příběh ze Španělska.

Počátkem 80. let minulého století procházelo Španělsko demokratickou transformací, která započala po smrti diktátora Franciska Franka. Od prvních svobodných voleb v roce 1977 vládly v zemi středopravicové vlády Svazu demokratického středu. V roce 1982 vstoupilo Španělsko do Severoatlantické aliance, čemuž oponovali komunisté i socialisté Felipa Gonzálese. Ti krátce po vstupu země do NATO vyhráli parlamentní volby, přičemž v předvolební kampani slibovali uspořádat referendum o dalším setrvání Španělska v alianci, tedy de facto o jeho vystoupení. Zejména kvůli předchozí spolupráci Franka se Spojenými státy nemělo španělské veřejné mínění pro NATO příliš pochopení a pomocí odporu proti němu se daly celkem snadno získat hlasy. Jeden z čelných představitelů socialistů, který se po vítězných volbách stal ministrem kultury, dokonce v té době vydal pamflet „Padesát důvodů, proč říci NATO ne“.

Převzetí výkonné moci ale vítěznou levici přimělo k realismu. Gonzáles a spol. pochopili, že španělskou bezpečnost nejlépe zajišťuje právě členství v NATO, proti němuž předtím dlouho brojili. Ale co si měli nyní počít?

Socialistům nakonec nezbylo nic jiného než referendum vypsat a v kampani hájit setrvání Španělska v alianci. Poněvadž ale jejich vlastní pakt s NATO byl manželstvím z rozumu a jelikož z průzkumů veřejného mínění vycházelo členství země v alianci na hlavu poraženo, pomohli si stylem „chytrá horákyně“: setrvání podmínili vystoupením Španělska z vojenských struktur NATO, bezjaderným statusem země a omezením počtu amerických vojáků na základnách na španělském území, které v zemi vyrostly v padesátých letech po dohodě Franka s USA. A v tomto smyslu též formulovali otázku.

Formálně pouze konzultativní referendum se konalo v březnu 1986, těsně před koncem volebního období. Průzkumy dlouho věštily vládě porážku. Socialisté se v kampani hodně zapotili a neváhali se uchýlit ani k obyčejné demagogii. Voličům například hrozili, že NE povede k odebrání pořadatelství olympiády, jež se měla konat v roce 1992 v Barceloně. Nákladná kampaň za udržení Španělska v NATO nakonec vedla k rozpačitému vítězství. Pro setrvání se vyslovilo 52,5 a proti 39,8 procenta, zbytek odevzdal prázdné či neplatné lístky. Volební účast činila 59,7 procenta.

Jednomu ze socialistických politiků, jenž v kampani pro ANO odvedl pořádný kus poctivé práce, se ale určitě vyplatila hned dvojnásob. Výše zmíněnému ministru kultury, autoru „Padesáti důvodů, proč říci NATO ne“, jímž nebyl nikdo jiný než Javier Solana, v letech 1995–1999 pak generální tajemník aliance. Při návštěvě Prahy se dnešní „ministr zahraničí“ Evropské unie vyznal zdejšímu tisku ze své lásky ke Švejkovi, kterou mu lze docela dobře věřit. Anebo ho lze označit za předního španělského surrealistu.

LN, 26.2.2007

Autor je politolog



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!