ŠPANĚLSKO: Podivnosti španělského počínání - 1
Pořádní kruťasové Hernán Cortes, Francisco Pizarro, tahle sorta hrdlořezů. Národ, jehož velikánskou vášní je podívaná na nerovná utkání v aréně se smrtelným propichováním býků. Aspoň v sousedním Portugalsku při takové příležitosti nedochází k jejich zabíjení. Až do poloviny sedmdesátých let dvacátého století, kdy končil svou pozemskou dráhu Francisco Franco a tak končila jeho nedemokratická éra, trest smrti se vykonával posazením odsouzence na židli jako u holiče, kde nástroj zvaný garrotte se připevnil k jeho hrdlu, ten uškrtil, vaz zlomil. Jiné tedy řešení než rázné použití gilotiny – šmik, šmik. (Ale přece jen méně barbarské, než řešení v našem údajně holubičím národě za komunistické éry oním strangulatio – škrcením na šibenici, kde dotyčný se v agonii zmítal deset až patnáct minut.)
Dva dny po Francově smrti (20. listopadu 1975) král Juan Carlos složil přísahu, došlo k obnovení monarchie na území přesahujícím půl milionu čtverečních kilometrů, včetně ostrovů Baleárských ve Středozemním moři a Kanárských ostrovů v Atlantiku, známých již rekordnímu počtu z někdejší totalitní klece vypuštěných Čechů.
Demografové odhadují počet všeho obyvatelstva na 40,5 milionů, ale zřejmě jich zásluhou neutuchající ilegální imigrace bude značně víc.
Nahlédněme do historie: je dost podivná. V 8. století tam, na jižní části evropského kontinentu, severoafričtí Arabové a Berbeři vytvořili „kvetoucí, prosperující“ (florishing) islámskou civilizaci – toť kalifát Al-Andalus. Dál pronikal k severu , zastaven však za Pyrenejemi v tuze významné bitvě a islámské porážce u Poitier (rok 732, vítěz Charles Martel). Křesťanství tak v Evropě zachráněno, tvrdí historici – aniž se s výsledkem smířili naši současní islamisté včetně Osamy bin Ladina, bažící po znovuobnovení globálního kalifátu.
K pozvolnému dovršení křesťanské převahy došlo v historicky i jinak významném roce 1492 (objev Ameriky, kalendářní přechod od středověku do novověku), dobytí Granady, muslimové a židé byli buď přinuceni se vzdát své víry nebo vypuzeni ze země.
Španělské, přísně katolické impérium dosáhlo svého vrcholu v 16. století, král Carlos V. (1516-1556) se stal hlavou údajně Svaté římské říše, jeho pokladna sice bohatla přiváženým zlatem a stříbrem ze zámoří (zejména z Mexika a Peru), ale současně ji vyčerpávala válečná utkání proti Francouzům, Turkům, lutheránům, kalvinistům, zbytečné šarvátky, dynastické hádanice v severních oblastech kontinentu, jemuž nerozuměli. Zámořské državy se rozklížily, v 19. století došlo k emancipaci, vyhlášení nezávislosti jihoamerických kolonií, jedné za druhou.
Začátkem dvacátého století monarchie dodýchala. A nastaly jiné problémy. Diktátor Miguel Primo de Rivera vládl v období 1923 až 1930.
Rok 1931, republika s několika disharmonickými politickými stranami, rostoucí posun levicovým směrem, v roce 1936 vznik Lidové fronty, hodně ovlivněné, až dominované radikálními socialisty, komunisty, trockisty, anarchisty. Seskupení na opačném konci politického spektra rovněž neprostrádalo na mnohotvárnosti - monarchisté, fašisté, klerikálové a ovšem i separatisté, od Basků po Katalánce. Načež se objevili radikální nacionalisté pod komandem Francisco Franca a následovaly tři tuze ošklivé roky občanské války, děsivé vraždění s mnoha krutostmi a krveprolitím na všech frontách.
Španělsko se stalo předpremiérou druhé světové války, k vyzkoušení nových zbraní, technologie - náznak hororů, které svět teprve čekaly. Přijížděli dobrovolníci i z českých zemích (mnozí z přeživších veteránů pak absolventi nacistických koncentráků, po válce nejeden jako třeba Osvald Závodský v krvelačných službách StB, případně i končící na šibenici), z Británie se účastnil George Orwell, z Ameriky se dostavila tzv. Lincolnova brigáda, z literatury nejlíp je asi znám Ernest Hemingway a jeho opus „Komu zvoní hrana“, Gary Cooper a Ingrid Bergmanová v hollywoodském zpracování.
Tolik trápená země, kde si budoucí válečníci ověřovali svůj zabijácký um, se ale druhého světového utkání, jatečních obřadů globálního rozsahu, nezúčastnila, k značné nelibosti Adolfa Hitlera, který se vlakem vydal přimět váhajícího diktátora Franca, aby zanechal své politováníhodné neutrality. Jenže tento caudillo se nedal přesvědčit, vždy mnohoslovného Hitlera zavaloval svým monologem, což zklamaného návštěvníka přimělo posléze k povzdychu, že před takovým znovusetkáním byl dal přednost k návštěvě u zubaře.
Francovi se podařilo neutralitu udržet a po válce, prohrané stranou, s níž sympatizoval, poskytl útočiště prchajícím nacistům, od Rakušáka Otto Skorzenyho po Belgičana Leona Degrella.
Trvalo několik roků, než se tomuto značně zdiskreditovanému režimu podařilo překonat ostrakismus, uniknout z izolace, stát se členem Organizace spojených národů.
Devastace druhého světového konfliktu ušetřená země se začala zdárně vyvíjet. Její ekonomika se období 1960 až 1972 zpětinásobila. Značná výstavba, bující turismus ze Západního Německa, sychravé Skandinávie a Británie přibývalo množství zájemců dávajících přednost slunečnímu žáru. (Tam si pořídili alternativní adresy i čeští exulanti. Jeden z nich – tuze úspěšný lékař – ve své luxusní tvrzi na strmém svahu s pár kroky k mořskému břehu hostil mnohé celebrity a při jedné takové příležitosti se zasloužil o českou literaturu: podařilo se totiž ze Salzburgu přilákat legendární Lídu Baarovou a přimět ji k důkladnému popovídání, z něhož vznikla v Torontu u Škvoreckých vydaná kniha jejích memoárů.)
Poprvé jsem do Španělska přijel začátkem sedmdesárých let a tamější ještě Francovu doménu důkladně prošmejdil – ale jen jako outsider, pouhý turista, bez konexí k nějakým potentátům.
Po přejetí Pyrenejí pašeráckým rájem Andorra, s přibližováním nížiny a ubýváním zeleně, podivoval jsem se malé viditelnosti katolictví: tam přece v kolébce někdejší tuhé protireformace, a klérus nebyl téměř vůbec k vidění. Převládalo baroko písčité barvy, dojmy z návštěvy kostelů a katedrál dost splývaly. Pokud možno nepozorován, fotografoval jsem četníky s jejich podivně formovanými klobouky, černými kornouty, dojem dost zlověstný.
Pochvaluji systém paradorů, státem vlastněných prostorů k ubytování, nezřídka v bývalých zámcích, ba i hradech. Velenáramný parador v místě Javea, středověká krása, večeřadlo pro maximálně tucet návštěvníků, luxusní zážitek tehdy za pakatel.
Parador Alhambra v Granadě.
Parador v Toledu, snad celoživotní adresa velmistra El Greca, též kumštýřů pracujících s kovem, umných výrobců mečů, a ovšem podrobná prohlídka Alcázaru, proslulé pevnosti a posléze pro nacionalisty tuze památného místa, kde po víc než dva měsíce se velící plukovník José Moscardo s posádkou několika set mužů (a několika set žen a dětí) bránil za vědomí, že v případě zajetí následovat bude krutá smrt. Táž smrt, která jeho zásluhou postihla odhadovaný počet 250 levicových rukojmi. Dobře to ale pro nacionalisty nakonec dopadlo. Jiný plukovník se svou jednotkou je v posledním okamžiku osvobodil. Takových se nám tehdy dostalo informací, s promítnutím filmu historicky problematické věrohodnosti.
Pryč odtud, však mnohé náramné, povznášející je k vidění. Avilla, Segovia, Madrid ovšem a zejména Barcelona, druhá největší metropole země, kumštýřský unikát.
Opačným směrem dolů k jihu, Sevilla, Cordoba, s mešitami předělanými v katolické svatostánky.
Algeciras, v sousedství britského Gibraltaru, jehož vlastnického nároku se Španělé nevzdali, a proto hranici nechávali permanentně zavřenou. Auto jsme naložili na loď, která nás přepravila k africkému břehu a při té příležitosti připravila další překvapení: ačkoliv španělské koloniální panství v Africe již řadu let neexistovalo, tam na severu ještě se udržovaly - a patrně i dodnes tak setrvávají - dvě enklávy. V jedné, jménem Ceuta, jsme tedy přistáli a pak pídili do Maroka.
Příliš jsem se zapovídal. K oněm slíbeným překvapením se tedy dostanu až příště.
***********
Upozornění redakce:
Koncem září v pražském nakladatelství XYZ vyjde závěr Ulčovy ságy Běženec - 1. špatně časovaný ; 2. šťastně navrácený; 3. v sametu, a nyní tedy 4. definitivně poslední díl - totiž v očistci.
Zapeklitá dilemata o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtu za všechno naše pozemské počínání, a u toho mudrování, jak by to všechno mohlo být, dopadnout, a třeba to tak i je, což se ale za tohoto života nedozvíme. Děj se rozvíjí s Ulčovým typickým smyslem pro humor a absurdno, což někteří čtenáři vítají a jiní zatracují.
***********
Neoficiální stránky Oty Ulče
