To je zřejmě nejčastější věta v mailech od neznámých krajanů, kteří si našli můj mail někde na internetu. Většinou je provázena ještě dodatkem, že se dotyčný nebojí žádné práce a bude dělat cokoliv. Jednomu práce chtivému jsem v dobré víře odpověděl, že naše firma právě shání zaměstnance na místa projektových managerů nebo biologa s PhD. Vulgární odpověď žadatele nelze reprodukovat doslovně, ale zdá se, že práce v zahraničí je pro našince synonymem nekvalifikované činnosti. Je pravda, že jsem později v Barceloně poznal i několik českých „bílých límečků“, ale velká část mých známých tam má něco, čemu se v angličtině říká small job. Před příjezdem do Barcelony jsem hledal na internetu, jaké jsou podmínky a zvyklostí ve španělských firmách, ale moc jsem se toho nedozvěděl. Řada věcí se řídí nepsanými pravidly. Pokud budete uvažovat o kvalifikované práci v Katalánsku, snad vám v podobné situaci následující řádky usnadní první dny.

Kdysi jsem si umanul, že jestli jednou napíšu o mé španělské anabázi, tak se moje kniha bude jmenovat Bazén. To podle množství mramoru v lobby, kde jsem čekal na závěrečné kolo vstupního pohovoru. Seděl jsem tam v bílém obleku s lososovou košili, což je, jak jsem později zjistil, kombinace, jež se beztrestně nosí pouze v argentinských telenovelách. Tady jsem musel do práce chodit v tmavém obleku se světlou košili střízlivých barev a se střízlivou kravatou. Nikdo mi neuměl vysvětlit, co přesně znamená střízlivá. Pakliže si zapomenete vázanku, stane se vám několikrát za den, že vás na tento módní prohřešek někdo "upozorní". Španělé jsou velmi marniví a věnují velkou péči zevnějšku. Stalo se mi, že moje šéfová odmítala pozvat znovu na jednání v poradní komisi jistého britského profesora, protože se špatně obléká a není učesaný.... Bílý oblek lze nosit jen v červenci, což je opět jedno z nepsaných pravidel. Vlastně to tak trochu záleží na politické orientaci firmy a jejích vlastníků. Španělská populistická pravice sdružená kolem Partido popular nosí tmavé obleky a bílé košile a tmavé kravaty. Zapaterovi socialisté se oblékají do světlejších sak, modrých košil a světlejších vázanek. Komunisté nenosí kravaty a politici spříznění s baskickými separatisty údajně nosí trička s límečkem.

Podle politických ambicí se zde fandí i fotbalu. Například FC Barcelona je klub katalánský, levicový, a tudíž z pohledu některých proseparatistický. Naproti tomu jeho městský rival RCD Espanyol je klub pravicový, a tudíž prošpanělský. Z popisu mého firemního předpisového oblečení jistě snadno dedukujete politickou orientaci firmy i to, v barvách jakého fotbalového týmu jsme měli vymalovanou firemní jídelnu. Znalci už vědí, že naše jídelna měla bílo-modré pruhy. Kdybychom oficiálně podporovali FC Barcelona, pak bychom obědvali v poměrně ponuré jídelně v barvách blaugrana, které klub převzal podle švýcarského FC Basel. Bylo mi také mírně nedoporučováno, abych projevoval přílišné nadšení pro katalánský velkoklub a ukazoval se tam často. Jednou jsem s sebou vzal na Camp Nou vysoce postaveného ředitele spřátelené americké firmy a ten se naučil v kotli FC Barcelona sprostý popěvek proti RCD Espanyol. K mému zděšení si ho prozpěvoval i na jednáních následující den. Samotný slogan FC Barcelona - Mes que un club (víc než jen klub) jakoby dával tušit přesah klubu do politického dění.

Většina Španělů si navzáje tyká. Křestním jménem se oslovují všichni, až na výjimky, které musíte znát. U nás byla tato pocta prokazována z několika stovek zaměstnanců jen dvěma lidem - majiteli a jednomu středně postavenému vědci ve výzkumu. Nadřízenému tohoto pána či nadřízenému jeho nadřízeného jsem mohl beztrestně tykat, ale pokud bych tykal F., pak by to bylo považováno za faux-pas. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit proč - prý nepsané pravidlo. Také telefonní seznamy pro Španělsko jsou v mobilech nastaveny tak, aby byly defaultně seřazeny podle křestních jmen. Když si jdete dát prádlo do čistírny, registrují opět jen vaše křestní jméno. Ptal jsem se kolegy z práce, proč se skoro nikde neuvádí příjmení. Klepal si prstem na čelo a říkal, že kdyby přišel do čistírny můj bratr, tak by mu mohli dát omylem moje saka. Upozornil jsem ho, že bratra nemám, zato mám několik tisíc jmenovců. Trochu znejistěl, krčil rameny a říkal, že nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Vůbec se jmény je to tu komplikované. Španělé mají dvě a více příjmení, takže jsem se nemohl registrovat do internetového bankovnictví, protože systém neznal chudáka pouze s jedním příjmením. Prý si mám další vymyslet nebo si přidat matčino, zněl pokyn mé banky. Jednoduché to není ani u křestních jmen, které mají katalánskou, španělsku a domácí podobu. Ignacio tak může být v mailovém seznamu uveden jako Nacho, Carlos jako Carles, Jorge jako Jordi. Řada žen se jmenuje Maria, ale vzhledem k četnosti tohoto jména používá běžně až druhé křestní jméno a vy pak netušíte, kde dotyčnou v seznamu hledat.

Ačkoliv se Španělé velmi rádi dobře oblékají a nosí hezké doplňky, jejich kanceláře bývají strohé a šedivé. Většinou mají vystaveny pouze fotografie svých dětí, téměř nikdy své partnery. Překvapila mě často až militantní nenávist k církvi a u některých i ke královské rodině. Moje šéfová měla vyzdobenou kancelář karikaturami papeže a při spatření krále a jeho rodiny hlasitě křičela "parasitos". Naopak - být obdarován figurkou kakající princezny v období Vánoc (v Katalánsku je slaví nadvakrát – v našem termínu a na Tři krále), bývá považováno za projev přátelství a náklonnosti. Vůbec firemní dárky jsou problém. Většinou se obdarovává tajně losem (amigo invisible) kolem Vánoc a obdarovaný dlouho pátrá po dvojím smyslu dárku. Již zmiňovaná šéfka dostala zrcadlo, což firemní „dárkoví analytici“ interpretovali jako narážku na její ješitnost.

Většina šéfů se těší velké úctě a podle mě byli i správně vybráni. Opět podle nepsaných pravidel neodchází zaměstnanec z práce dřív než jeho šéf, nikdy si nestěžuje na práci a neustále projevuje radost nad svěřenými pracovními úkony. Pracuje se do pozdních večerních hodin, přičemž největší aktivitou Španělé hýří někdy kolem šesté sedmé hodiny. Ačkoliv by se ve firmě mělo komunikovat oficiálně v angličtině, byl jsem už druhý den na čtyři hodiny trvající schůzi, která byla ve španělštině a chvílemi v katalánštině. Pozdě se dozvídáte i přidělené úkoly – někdy jsem se dozvěděl až cestou na meeting, že mám pronést půlhodinovou přednášku, ale zapomněli mi to říct. Na rozdíl od českých firem bylo v pořádku říct, že jste měli něco jiného na práci a svěřený úkol jste nestihli. Práce je zadávána tak na 130 % a šéf počítá, že ji budete plnit na nějakých 80 %. To často mate zahraniční zaměstnance zvyklé plnit vše doslova. Španěl řekne, že nemá práci hotovou, a nestresuje se. Trochu problém je neustálé budovatelské nadšení a neschopnost kritického náhledu. Všechno se tu děje společně a Španělé jsou až socialisticky kolektivní a rovnostářský národ. Na druhou stranu jsem nikde neviděl lépe pracující projektové týmy - většina lidí se těší na spolupráci s ostatními a práci včetně společného jídla bere jako malou společenskou událost. Ve Španělsku nikdy nejíte sami. Vždycky si někdo přisedne a dá se s vámi do řeči. Jak se jednou naučíte jazyk a dostanete se mezi místní, pak už nikdy nejste sami. Stanou se z vás Španělé a marně přemýšlíte, co vám to na začátku připadalo na Španělech tak legrační.