Uběhlo něco málo přes dva týdny od referenda v Katalánsku, nastal čas pokusu o zhodnocení jeho výsledků. Proč až teď? Protože horké hlavy v zemi koridy postupem času vychladly.

Mimochodem, v roce 2010 v Katalánsku koridu zakázali, před rokem ale rozhodl Ústavní soud v Madridu o tom, že zákaz býčích zápasů, stejně jako pořádání referenda o nezávislosti, je v rozporu se španělskou ústavou.

Ačkoli nepatřím mezi zastánkyně nových genderových pořádků, v případě katalánského referenda jsem přesvědčena o zbytečně vyhroceném střetu dvou mužských eg. Na jedné straně katalánský premiér Carles Puigdemont. Tedy politik, který dopředu věděl, že ať vyvzdorované referendum dopadne jakkoli, jeho výsledky nebudou mít stejně žádnou váhu, neboť je protiústavní. Místo toho, aby na základě rozhodnutí Ústavního soudu světu připomínal, že ačkoli je Španělsko mnohými považováno za vzor funkčního státu s autonomními oblastmi, je v moci centrální vlády zrušit jakékoli rozhodnutí parlamentu Katalánska a jeho vlády - jedná se tudíž o autonomii z kategorie papírových, tak šel do předem prohrané konfrontace. Nad zralou, politickou úvahou nejspíše převážila frustrace ze skutečnosti, že cesta k případné samostatnosti vede přes španělský Ústavní soud, kam je to z Barcelony či Girony strašně daleko. Navíc se ukazuje, že pan Puigdemont neměl a nemá plán B, neboť přes výzvy z Madridu zatím nebyl schopen sdělit, zdali region vyhlásil či nevyhlásil nezávislost, a volá po jednání bez podmínek.

Na druhé straně barikády stál a stojí španělský premiér Mariano Rajoy. Ten světu ukázal, jak lze takřka prohrát partii, ve které držíte v rukách ještě před jejím začátkem veškeré trumfy, včetně esa v podobě ústavní pojistky. A nejen to. Je docela pravděpodobné, že při vysoké účasti by katalánské referendum dopadlo ve prospěch stoupenců jednotného Španělska. Ostatně proti vyhlášení nezávislosti se postavila populární starostka Barcelony Ada Colau. V pro Rajoye horším případě by pak skončilo referendum minimálním vítězstvím separatistů, které by Carlese Puigdemonta donutilo dumat velmi seriózně nad tím, zdali mu křehká většina stojí za velká gesta a případné zpřetrhání vazeb s Madridem. Chápu, že vzhledem k politickému postavení nebylo v moci španělského premiéra agitovat za vysokou volební účasti protiústavního referenda, tuto roli ovšem mohla sehrát média. Místo toho nechal premiér na účastníky referenda, včetně těch, kteří hlasovali pro setrvání Katalánská ve Španělsku, střílet gumovými projektily, čímž si stěží získal něčí sympatie. Čím to? Ačkoli se nepovažuji za znalkyni španělských politických poměrů, jako logické se jeví vysvětlení, že Mariano Rajoy, jinak prý uvážlivý člověk, chtěl své zemi a světu ukázat sílu. Španělsku totiž vládla po deset měsíců úřednická vláda, poprvé v historii země se musely opakovat parlamentní volby a jeho pozice premiéra není z kategorie nejsilnějších.

Evropská unie zaujala k dění v Katalánsku příznačný postoj ve smyslu: „Nás se to až tak moc netýká, vyřešte si to ve Španělsku.“ Přitom protiústavní referendum nejspíše nastolilo do budoucna zajímavé téma. Katalánsko, stejně tak jako například Skotsko, Valonsko či Vlámsko, je součástí Evropské unie. Všechny oblasti, či spíše historicky uznávané územní celky, mají vlastní parlamenty. Například ve Valonsku odmítli loni ratifikovat obchodní dohodu s Kanadou a tomuto rozhodnutí se tehdy musela podřídit Belgie i EU. Rovná se tudíž vyhlášení samostatnosti uznávaného regionu automatickému vyhazovu z EU? A co konec v eurozóně, když eurem platí země mimo EU jako Andorra, Černá Hora či San Marino? Možná, že kdyby v Katalánsku místo o samostatnosti pořádali referendum ohledně užívání výkonných vysavačů, byla by reakce Bruselu mnohem přímější.