Palestinský konflikt a válka na Ukrajině jsou v mnohém odlišné, avšak přesto sdílí zásadní společné rysy, které jsou většinově ignorovány, což vede k jejich pokračování a opakování. Co má společného Hamás s Putinem? Více, než se zdá…

Válku v Gaze se podařilo prozatím ukončit a to vyvolalo dojem, že teď je na řadě Ukrajina. To však naráží na zásadní rozdíl. V případě Izraele je prakticky jisté, že dříve či později Palestinci, ať už Hamás či jiné skupiny, znovu zaútočí a válka bude, s větší či menší intenzitou, pokračovat. Ovšem Izrael je dost silný, bude na to připraven a nebude odkázán na podporu USA či Evropy. V případě Ukrajiny je pokračování války taktéž velmi pravděpodobné, ale Ukrajina je ve slabší pozici než Izrael a je závislá na vnější podpoře materiální i finanční. Nicméně uzavření míru v jejím případě v daleko větší míře hrozí vyvoláním dojmu, že „už je hotovo, už je mír“ a že je možné se vrátit k „normálnímu“ stavu, tj. k zanedbávání vlastní obrany, což byl přesně ten hlavní důvod, který původně Rusko přiměl k zahájení války. Tento postoj je založený na široce rozšířeném dojmu, že Rusko je více seriózní a více racionální než palestinští teroristé. Takový dojem je však mylný, jelikož podobností mezi Rusy a Palestinci je až příliš mnoho a jsou až příliš často ignorovány.

Čekání na Putina

Ukázkou toho je pozice, jakou k válce na Ukrajině zaujala předchozí americká administrativa. Prezident Biden sice nešetřil silnými slovy, ale reálně se pokoušel dávkovat americkou podporu tak, aby Ukrajina neprohrála, ale zároveň, aby nemohla vyhrát. Výsledkem měl být protahovaný konflikt bohatý na ztráty a chudý na úspěchy, který si Putin racionálně vyhodnotí tak, že mu ty ztráty a výdaje za to nestojí, a bude ochoten k míru. Tento postoj, nejen Joe Bidena (u něhož by bylo možné jej vysvětlit úpadkem mentální kapacity v důsledku vysokého věku), ale i jeho obdivovaného vládního týmu plného mladých talentů a diverzity, se ukázal být nebezpečně naivním.

I když se Donald Trump dlouhodobě a vehementně vymezoval proti chybám, které předvedl „Ospalý Joe“, včetně těch v souvislosti s válkou na Ukrajině, jeho politika po nástupu do Bílého domu byla překvapivě podobná té předchozí bidenovské. Jediným rozdílem bylo zredukování podpory Ukrajině a navýšení počtu postů na sociálních sítích, jak je válka strašná a jak mírová jednání probíhají úžasně. V podstatě však Trump stejně jako Biden spoléhá na ruskou racionalitu a čeká, až Putin dojde k závěru, že mu válka už za to nestojí, a přestane. V případě Bidena to byla naivní chyba, v případě Trumpa to je opakování téže chyby.

O území nejde

Jakkoli je lákavé si namlouvat opak, Putin nezahájil válku proti Ukrajině, aby dobyl trochu území na Donbase, respektive kvůli tamním „nezávislým lidovým republikám“. Stejně tak Hamás a ostatní palestinské organizace v roce 2023 nespustily svůj rekordní teroristický útok kvůli propuštění vězňů nebo kvůli dílčím územním ústupkům a posunu hranice. Z toho je zjevné, jak věrohodná bude jejich ochota dodržovat příměří či mírové dohody založené na těchto, z jejich pohledu banálních a neuspokojujících, podmínkách. Hamás, jenž v důsledku izraelských akcí utrpěl značné ztráty, alespoň reálně potřebuje pauzu na zotavení a dozbrojení, a proto prozatím lačně skočil po příležitosti vyhlásit „vítězství“ a upevňovat svou pozici ve své části Gazy. Oproti tomu Putin se ve svém kremelském bunkru nemusí (i díky Trumpově vstřícnosti) ničeho obávat, moc drží pevně, mír nutně nepotřebuje, ale kdyby ano, tak za vítězství může prohlásit prakticky cokoli a jeho moc to neohrozí (blíže viz zde).

Ničení jako základ identity

Jejich skutečné cíle rovněž vykazují překvapivou podobnost, protože v obou případech jsou primárně destruktivní a nikoli konstruktivní. Palestincům dlouhodobě nejde o právo na sebeurčení či o vytvoření palestinského státu. Základem jejich identity a hlavním cílem není vybudování vlastního státu, nýbrž zničení toho izraelského. Proto také na veškeré nabídky vedoucí ke vzniku jejich státu reagovalo palestinské vedení odmítnutím a násilnou eskalací, v čemž bylo podporováno drtivou většinou palestinské veřejnosti (podrobnější kontext v tomto rozhovoru).

Stejně tak i dlouhodobým základem ruské identity není rozvoj Ruska, budování prosperity a zvyšování životní úrovně jeho obyvatel. Rusko může být jakékoli, nedemokratické či většinově zaostalé a chudé, ale hlavním zdrojem spokojenosti v Kremlu (ale nejen tam) je vědomí, že Rusko „mocné a obávané“. Jako Palestinci své ambice chtějí realizovat na izraelském území, tak i Rusko své cíle nechce uskutečňovat na svém území, nýbrž skrze ovládnutí území okolních států. Proto také v případě Ruska můžeme dlouhodobě pozorovat obsesivní snahu ovládat, ať už přímo či nepřímo, své „blízké zahraničí“ (sahající až do střední Evropy) a nárokovat si zde sféru výlučného vlivu.

Ačkoli to může být z pohledu „mírotvorců a chápačů“ obtížně přijatelné, tyto postoje jsou hluboce zakořeněné a jejich dobrovolná změna na základě pozitivních podnětů je nepravděpodobná jak v případě Palestinců, tak v případě Ruska.

(Dokončení zítra)