Palestinské odmítání dohod v rámci mírového procesu bylo opakovaně svedeno na detaily ohledně území, ale to byla pouze záminka, jelikož vytvoření palestinského státu, který by existoval v míru vedle státu židovského, by bylo v rozporu s primárním palestinským cílem, kterým je zničení Izraele. Jeho základem z pohledu Hamásu není budování palestinské státnosti, nýbrž náboženský narativ o „očistě islámu“. Té má být dosaženo tím, že budou poraženi ti nevěřící, kteří si v souladu s Mohamedovým učením nejvíce zaslouží být podřízeni a poníženi, tj. židé. Pokud by palestinské vedení bylo nuceno přiznat, že Izrael zničit nelze a že se nejedná o dočasnou „sionistickou entitu“, tak by došlo k zásadnímu otřesu palestinské identity.

Obdobně Rusko, nejúspěšnější nástupnický stát Zlaté hordy, je ve své podstatě, navzdory úpravám názvu a kosmetickým změnám ve formě vlády, stovky let trvající koloniální impérium. Základem jeho stability je ovládání periferních oblastí podle klasické poučky: „Ruské impérium se potřebuje stále rozpínat, pokud se rozpínat přestane, tak se začíná rozpadat.“ (viz třeba Tomáš Pojar zde). Tato myšlenka je však chápána až příliš doslova a představuje mezi „deeskalátory“ oblíbenou mantru ve smyslu: „Musíme Rusku ve všem vyhovět, protože kdyby neuspělo, mohlo by se začít rozpadat.“, což se mimo jiné projevilo fatálně nedostatečnou podporou Ukrajině v rozhodující fázi války. Blíže realitě je však teze, že důrazné zastavení destruktivních ambicí směřovaných navenek by jak v případě Palestinců, tak Rusů výrazně přispělo ke stabilitě v jejich okolí.

Freudovská symfonie hezkých slov
Tyto ambice jsou snadno poznatelné skrze činy, ale nepřekvapivě je ze strany Palestinců i Ruska úspěšně aplikována maskovací rétorika, jejíž obsah je ze strany posluchačů na Západě vnímán zkresleně. V prvním případě na „solidárních“ demonstracích slýcháme o Palestině, která bude „svobodná“, čímž je však míněno „svobodná od židů“ (podle historického německého pojmu „Judenfrei“). A že se to není míněno v souvislosti s tak hojně na Západě vzývaným dvoustátním řešením (které bylo již před rokem 2023 většinou Palestinců nechtěné), vyplývá z územní definice této „svobodné Palestiny“, která se má rozkládat „od řeky k moři“, tj. na území Izraele. Podobně i voláním po „návratu uprchlíků“ je míněno demografické ukončení židovského charakteru státu Izrael. A tolik oblíbeným požadováním „spravedlnosti pro Palestince“ je ve skutečnosti míněno odstranění dřívější „nespravedlnosti“, tj. existence Izraele.

V případě Ruska můžeme pozorovat totéž, například při předstírání zájmu o příměří, jehož odstranění chybí už jen maličkost – „odstranění hlavní příčiny konfliktu“ (anglicky „root cause“), čímž je nepřekvapivě míněna existence na Rusku nezávislé Ukrajiny. Dále tu máme „nárazníkovou zónu“ a „zajištění bezpečnosti Ruska“, tj. sféra výlučného vlivu v zemích, kde bylo dříve Rusko přítomno, případně „zákaz nacismu“, čímž je míněno dosazení Rusku podřízených vlád tamtéž.

V obou případech je běžnou praxí obviňovat druhou stranu z vlastních činů. Tedy nepřekvapivě ze strany Palestinců i Ruska slyšíme obviňování Izraele či Ukrajiny z „etnických čistek a genocidy“, ať už na Donbase či v Gaze. Ze strany Hamásu pak se ozývá pokřik o „znásilňování palestinských žen izraelskými vojáky“, z Kremlu pak o imperialistickém Západu, který se chystá dobýt a zničit Rusko (a základem k tomu je pohádka o údajném slibu nerozšiřování NATO).

Vstanou noví bojovníci
Rovněž v obou případech probíhá s vědomím, že zamýšlené cíle jsou „běh na dlouho trať“, který bude vyžadovat dlouhodobý přísun „lidského materiálu“, soustavná ideologická příprava se zaměřením na mladé kádry. Zatímco Putin či vedení Hamásu si užívají své paláce a miliardy, ve školách a školkách se vedou „rozhovory o důležitém“, tj. o nutnosti vstoupit do armády pro slávu Ruska a o krásách „mučednické smrti“. Ruští školáci pějí „neporazitelné ruské armádě“ či o „strýčkovi Vláďovi“, který je povede „do posledního boje“, dostávají k narozeninám povolávací rozkazy či pochodují v průvodech převlečeni za tanky, zatímco palestinští vyzývají k útokům na izraelské civilisty, předvádí vojenské útoky na získávání rukojmí a jejich následné popravy.

Nejsilnější zbraň
Ačkoli je Rusko daleko silnější než Hamás a může vůči cíli své agrese hojně využívat svou materiální převahu, přesto v ruském i palestinském arzenálu najdeme stejnou nejsilnější zbraň – propagandu, která v obou případech je základem jejich největších úspěchů. Hamás se při svých akcích nepřekvapivě nepokouší zničit IDF, nýbrž se pokouší zničit izraelskou vůli k odporu skrze útoky proti civilistům, respektive ji překonat politickým tlakem globálního hnutí „přátel Palestiny“. V tomto směru palestinské teroristické organizace sklízí silnou odezvu po celém světě, a paradoxně více v západních zemích s velkým podílem migrantů než přímo v muslimských zemích, díky čemuž si po celé dva roky udržely motivaci v konfliktu pokračovat a obětovat další tisíce palestinských civilistů.

V podobné situaci je i Rusko, které sice na frontě postupuje, ale pomalu a málo a za značných ztrát, a proto se skrze „deeskalátory a mírotvorce“ pokouší propagandou a politickým tlakem si vynutit to, co se mu nedaří získat silou. Oproti Hamásu se však Rusko nemusí spoléhat na únosy rukojmí, jelikož má atomové zbraně, kterým může harašit (příklady z roku 2024 – první a druhý) a pokoušet se brát za rukojmí celý svět. Jakkoli se ruské hrozby opakovaně ukázaly být prázdnými, přesto byl jejich dopad rozhodující pro průběh války, zvláště pak v době ruská situace na frontě nebyla dobrá (zejména na podzim 2022). Po její stabilizaci se pak začalo dařit vytvářet dojem drtivého a nezastavitelného ruského postupu, i když to méně souviselo s ruskou silou a více s úspěšným omezováním přísunu zbraní pro Ukrajinu skrze propagandistické strašení.

Společné kořeny
Tyto podobnosti přirozeně nejsou náhodné a „nespadly z čistého nebe“. Ostatně i samotný „palestinský národ“ je produktem sovětské propagandy za Studené války a měl sloužit jako nástroj proti „sionistické entitě“ poté, co arabští spojenci SSSR v boji s ní utrpěli ponižující porážky (k tomu podrobnější kontext). Stejně tak jsou původně sovětským produktem různá evropská „mírová a protijaderná“ hnutí vzniklá v osmdesátých letech. Porážce SSSR sice zabránit nedokázala, ale jelikož z nich vzešlé kádry následně přešly do politických stran, jako například do Zelených v Německu, svůj díl práce pro Rusko nakonec udělaly. A zároveň se z nich a z jejich následovníků zformovalo globální propalestinské hnutí, kterému se po 7. říjnu 2023 podařilo koordinovaným politickým tlakem narušovat izraelské akce a vynutit si prodloužení války na celé dva roky. A ne náhodou Palestinci sympatizují s ruskou válkou na Ukrajině, zatímco Putin po teroristickém útoku ze 7. října 2023 přirovnal Gazu k Leningradu obléhanému nacisty během druhé světové války.

Pohádka o ruské racionalitě
I když necháme stranou morální rovinu, z logiky této podobnosti vyplývá i podobná nestabilita případných dohod, včetně těch o příměří. Zatímco v případě Palestiny opakování konfliktu většinou nikoho příliš nevzrušuje a považuje se hotovou věc, pohled na Rusko se však stále účelově rámuje, jako že jeho válka proti Ukrajině je vedena z racionálních důvodů a že ze stejných důvodů je s ním možné uzavřít dohodu, která nebude jen dočasnou pauzou před dalším kolem bojů.

Tento rozdíl je vcelku pochopitelný. Cynicky nedůvěryhodní a nihilisticky agresivní palestinští „bojovníci za svobodu“ představují z pohledu Západu jakýsi lokální „folklór“, nad nímž je možné se dojímat či pohoršovat, ale který v praktické rovině nevyžaduje, nad rámec průběžného přísunu relativně omezených finančních prostředků, žádné větší úsilí. Ovšem akceptování podobného pohledu na Rusko, které je daleko silnější než Palestinci, by logicky znamenalo nutnost vynaložit podstatně větší úsilí. Tedy je daleko pohodlnější popírat realitu a utěšovat se pohádkami o Rusku jako racionálním aktérovi.

Důsledky této pštrosí politiky založené na strkání hlavy do písku a na ignorování reality jsou zjevné.