Málokomu v Anglii nevhrkla slza do oka při zprávě o náhle smrti královny a přestože jí bylo šestadevadesát let, málokdo s její smrtí počítal. Je zřejmé, že za těch pět měsíců od smrti svého manžela prince Filipa nápadně chřadla. Vždyť také ztratila svou nenahraditelnou celoživotní oporu.
Alžběta svým poddaným kynula ze svého trůnu neuvěřitelných sedmdesát let a tak po ní zůstalo prázdno. Byla živoucím a dokonalým modelem majestátu státní moci a tisícileté tradice ostrovní říše. Její veřejný život se řídil přísnými pravidly konstituční monarchie a ceremoniálního protokolu, který perfektně zvládala a jemuž naprosto podřídila i svůj život osobní. Královská role je v Británii řehole, je nesmírně náročná, hlava státu je apolitická, nesmí se vyjadřovat k politickým událostem ani naznačit politický postoj, za to se účastní formálního provozu státní mašinérie, jmenuje i odvolává premiéry, otevírá parlament a uvádí vládní program, má ústavní povinnost „radit a varovat” a soukromě se s ní scházejí předsedové vlád. Je hlavou státní církve, patnácti států a britského společenství národů, což představuje velice náročný program oficiálních návštěv. Je také patronkou mnoha dobročinných spolků a co nemá přídomek královský, jako by postrádalo statut. Říká se, že trůní nad vulgární demokracií a snad politiky i trochu kultivuje. Není snadné rozumět Angličanům, když vysvětlují, že „královna panuje, ale nevládne.” Je docela možné, že se naopak demokracie ukrývá za majestátem monarchie.
Alžběta II. vešla do dějin jako skromná služebnice národa, která vyzařovala vzácné ctnosti pokory a sebezapření. Vědomí, že máme především konat svou povinnost v dnešním světě liberální meritokracie a nafouklého jáství prakticky zaniká. Úspěšní lidé mají pocit, že jim svět něco dluží a nikoli, že oni díky svým schopnostem dluží něco ostatním. A právě v tom tkví paradox konstituční monarchie, jenž slučuje dědičné královské privilegium s rovnostářkou demokracií. Panovník sice dědí vznosné paláce a opulentní aristokratický styl života, vyžaduje se ale od něho, aby se podřídil státnímu protokolu, jeho život se odehrává na jevišti veřejného zájmu a má být vzorem a příkladem. Královna ztělesňovala dvojí roli svého majestátu perfektně, na jedné straně vyzařovala kontinuitu a osud národního společenství, na druhé straně se stala příkladem spořádaného rodinného života. A právě tady přichází ke slovu mystika monarchie. Všechny ty obyčejné události v životě královské rodiny, jako narození, křtiny, svatby, různá výročí i pohřby mají pro monarchii symbolický význam. Lidé k nim vztahují příběh svého vlastního života. Kolikrát jsem slyšel Angličany říkat, ano tenkrát, když se mi narodil syn, měla královna své stříbrné jubileum od svatby nebo narozeniny. Alžběta vstoupila do nového mediálního světa televize a každá rodinná oslava zasáhla miliony diváků po celém světě, zejména v anglicky mluvících zemích. A aby snad nezapomněli, nadále se razily mince, tiskly nové jubilejní bankovky a známky, produkovaly všemožné suvenýry včetně obyčejných hrníčků na čaj, aby si lidé připomněli, že jsou alžbětinci, že se jejich život odehrává v určité historické epoše za panování královny Alžběty II. A že ty všechny radostné i smutné události mají hluboký význam, neboť jsou oslavou života. Britská monarchie se také ráda chlubí svou historickou mocí a silou a vystavuje na odiv barevné vlajky dávných regimentů, středověkou parádu vojenských maršů a přehlídek zbraní. Dodává kolorit šedivé demokracii.
Královna a její rádci pochopitelně usilují udržet tradici monarchie, která musí chránit a obnovovat to podstatné a zbavovat se zastaralých zvyklostí, což nelze vždycky snadno rozpoznat. Alžbětinu vládu postihly dva velké karamboly, protože trvala na aristokratických námluvách a svatbách v královské rodině, vždyť kvůli své lásce k rozvedené Američance musel abdikovat její strýc. A tak ani ona nepovolila plebejský sňatek své sestře Margaret a svému synovi Karlovi. Zákaz oběma způsobil velké trápení a hrozivé skandály v královské rodině. Tradice vynucených, nádavkem aristokratických manželství v občanské společnosti padla, přesto se však rozvedl nejen korunní princ, ale i dva jeho sourozenci. Dnešní společnost dysfunkčních manželství rozvody toleruje, avšak příkladný rodinný život Williama nového knížete waleského obdivuje. Monogamie nepřestala být ideálem a královský pár má být vzorem.
Alžběta se svou osobností a charakterem dotkla životy miliardy lidí, jakoby svým úsměvem říkala „jsem s vámi, patříme do jednoho laskavého společenství” a stála pevně nad vulgární vřavou demokratické politiky, jakoby vládu svou vznešenou přítomností napomínala, že moc a laskavost se nevylučují. Panovník reprezentuje anglicky stydlivý patriotismus a jednotu ostrovního národa, kterou politika nemá rozvracet. Alžběta reprezentovala jinou moc, moc z boží milosti, království, jež není z tohoto světa. Ale i pro ty, kteří to takto nevnímají, byla důstojným symbolem společenství mrtvých, živých i dosud nenarozených. „Bože ochraňuj královnu…” obsahuje i náš dávný hymnus „Nedej zahynouti nám ni budoucím!”
Taková je moc a sláva monarchie a její věrné služebnice. Requiescat in pace, rest in peace, odpočívej v pokoji. Královna zemřela, ať žije král!