Česká reflexe vítězství slovenské opozice ve volbách svědčí o neznalosti tamních reálií
Po loňských slovenských prezidentských volbách se u nás de facto vypisoval konkurz na českou Čaputovou a Slovensko se líčilo jako země politicky mnohem vyspělejší než Česká republika. Bude se nyní hledat český Matovič? Asi ano, leč dosavadní reflexe vítězství hnutí OĽaNO (Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti) a jeho spojenců často svědčí spíše o neznalosti slovenských reálií či o snaze odvyprávět příběh tamních voleb tak, aby to zdejšímu publiku i samotnému vypravěči co nejvíce konvenovalo.
Opoziční politické strany Matovičův triumf přivítaly – údajně dokazuje, že změna je možná. Podle slovenského exprezidenta Andreje Kisky na Slovensku „skončila vláda zla“. Příznivci zdejší opozice hodnotí vládnutí Andreje Babiše i Miloše Zemana podobně, jakkoliv vraždy nepohodlných novinářů k českému koloritu nepatří. Nicméně nespokojenost s domácími poměry by přece jen neměla vést k tomu, že se skoro jako vzor spasitele vnímá politik, jenž vykazuje mnohé hříchy, které oponenti předhazují Andreji Babišovi a hnutí ANO nebo tzv. pravicovým populistům.
One-man show
Předně: OĽaNO je v zásadě one-man show jednoho podnikatele a protikorupčního aktivisty. Počet členů patrně o moc nepřesahuje ze zákona povinných 45. Vše je postaveno na marketingu a schopnosti lídra oslovit veřejnost. Například portrétováním vládnoucích či tradičních stran jako zavrženíhodných korupčních spolků, tudíž rétorikou podobnou té, s níž u nás uspěl Andrej Babiš. Do Matovičova repertoáru ale rovněž patří sliby typu zavedení hmotné odpovědnosti politiků nebo zajištění práva všech pacientů s nádorem na operaci do čtrnácti dnů. Na kandidátní listinu umístil všehochuť lidí různých názorů, v hojné míře ale i konzervativní katolíky, odpůrce potratů i sňatků osob stejného pohlaví. Tedy osoby s názory odpovídajícími například polské straně Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, ba spíše jejímu pravému křídlu. A Matovič je pověstný i kontroverzní, svárlivou povahou.
Jako možný koaliční partner se mu nabízí i Jsme rodina podnikatele Borise Kollára, subjekt populistické pravice, protiimigračně zaměřený, jenž na evropské úrovni tvoří součást Strany identity a demokracie, zahrnující například Národní sdružení (dříve Národní frontu) Marine Le Penové, Ligu Mattea Salviniho či SPD Tomia Okamury. Uvedené skutečnosti ve zdejším jásotu nad tím, že otevření fašisté neboli Kotlebovci – Lidová strana Naše Slovensko dostali méně, než se čekalo, skoro zcela zanikají.
Slovenské volby též přinesly tvrdou porážku liberálním politickým silám i prezidentce Zuzaně Čaputové. Koalice stran Progresivní Slovensko (z níž Čaputová vzešla) a Spolu skončila těsně pod sedmiprocentní laťkou. Strana Za lidi exprezidenta Kisky sice do parlamentu pronikla, avšak s odřenými zády. Asi se bude Matovičovi hodit, ale původní ambice mířily mnohem výše. Prezidentka Čaputová ztratila možnost přímého vlivu na vládu pomocí spřízněné strany. Hrozí jí tak, že svůj mandát stráví především producírováním se v perfektně padnoucích kostýmcích. Což jí nesporně jde a sluší, kormidlem v Bratislavě však budou točit jiní.
Zuzana Čaputová se stala prezidentkou i díky tomu, že liberální tábor dovedl spolupracovat – v průzkumech hůře postavený protikandidát stejné politické orientace odstoupil, čímž zabránil tříštění hlasů. Nyní se „progresivisti“ a „kiskovci“ začali prát, a smál se tak ten třetí – Matovič. I s pomocí ostrého finiše kampaně, kdy se vyhoupl na 25 procent, přičemž v průzkumech se pohyboval pod dvaceti procenty. A značný propad hlasů mu pak v celkovém součtu přihrál 53 neboli 35 procent mandátů.
Varování pro etablované strany
Poražený Směr paradoxně zůstává jedinou slovenskou parlamentní stranou, jež by se dala označit přívlastkem tradiční. Ano, zapletla se s mafií, což se však v minulosti přihodilo mnoha stranám, asi nejkřiklavěji italské křesťanské demokracii. Jinak se v zásadě prosazuje recept: vezmi lídra, obklop ho štábem lidí z marketingu a ono to nějak dopadne. Jde samozřejmě o trend velmi znepokojivý, nicméně zároveň typický pro svět elektronických médií a sociálních sítí. Pokud ho donedávna etablované strany nějak adekvátně nezachytí, zahynou. A ze slovenského příkladu jasně plyne, že osu zla nutně nedefinuje rozdíl mezi stranou tradičnější a politickou reklamní agenturou, jež šikovně používá internet a marketing.
Touhu stát se českým Matovičem již v předstihu naznačil Jan Čižinský (Praha sobě) projektem 3000 statečných, kteří prý mají společně najít „dobré lidi“ a vyslat je „kandidovat, aby naším jménem začali měnit zemi“. Matovičův úspěch ho možná ponoukne, aby od webových stránek pokročil dál. A asi ponoukne i jiné. Avšak pozor! Matovič je zkrátka šelma, se všemi plusy i minusy, které z toho plynou. Bez ostrých zubů a drápů se volby vyhrát nedají. A Slovensko se nyní každopádně výrazně posunulo směrem k Orbánovi a Kaczyńskému.
Autor je politolog
LN, 3.2.2020