Tak dlouho jsme byli liberálními ekonomy a pravicovými politiky přesvědčováni o průzračnosti slovenských reforem, až nám nakonec museli samotní Slováci vzkázat, co si o nich myslí. Z vítězství Ficova sociálnědemokratického Smeru a vzestupu národovců Jána Sloty v sobotních volbách plyne, že nad hlavami voličů nejde provozovat ani ty nejbohulibější experimenty.

Území od Tater k Dunaji bylo do víkendu laboratoří, v níž všemožní praxi vzdálení vědátoři s čerstvými diplomy z amerických univerzit ověřovali své hypotézy. Ne nadarmo se o Slovensku říkalo, že bude zlatým písmem zapsáno v učebnicích ekonomie.

Jenže jediným skutečným suverénem zůstává občan. Nejen obyvatel nablýskané Bratislavy, ale i nezaměstnaný z Kysuc nebo typická sociálně zdevastovaná oběť pokusů na Spiši. Dzurindův odstupující kabinet byl snaživý, dynamický, a nepochybuji, že plný dobrých úmyslů. Postaral se ovšem o rozbití posledních zbytků soudržnosti a solidarity ve společnosti. I v to vyústila rovná daň, dramatická redukce sociálních dávek či postoupení zdravotnictví neviditelné ruce trhu, respektive jedné finanční skupině, která se zmocnila drtivé většiny peněžních toků v resortu.

Kladem odcházející koaliční vlády byla jednoznačně proevropská politika, jež překlenula izolovanost Slovenska z časů Mečiarových. Země začala být brána vážně, ačkoli politická kultura při vzmáhající se korupci, která vyvrcholila kupčením s nezávislými poslanci, plakala.

Robert Fico vyhrál, neboť důrazně odmítl sílící asociální tendence. Má-li však vládnout, musí umět hledat partnery. Vybírat si má z čeho: v slovenském parlamentu zasedne šest subjektů a nabídka potenciálních koalic je pestrá. Z pohledu Slováků je klíčové, aby minula doba sociálních nespravedlností a kvetoucího klientelismu. V očích západních spojenců, včetně ČR, bude rozhodující, jak se Fico vyrovná s vábením nacionalistů ze Slovenské národní strany a slábnoucího Mečiarova HZDS.

Pro Slovensko, ale i pro celý středoevropský region je hlavní politická, sociální a bezpečnostní stabilita. Není zrovna ideální, když za několik hodin projedete tři sousední státy a každý ve vás zanechá naprosto protichůdný otisk. Přesto právě propustnost hranic volby v České republice i na Slovensku pozitivně ovlivnila. Například o čtyřicet procent hlasů pro ČSSD na Ostravsku se určitě zasloužilo i svědectví Slováků, kteří dali vale domácí bídě a na severu Moravy si našli práci. Na druhé straně slovenský volič si díky českému vzoru zřetelně uvědomil, že k hospodářské prosperitě a vzrůstu životní úrovně vede i jiná cesta než drastických reforem, při nichž bohatí bohatnou a chudí chudnou.

V českých krajích si čekání na akceschopnou vládu krátíme výkladem nedávného voličského poselství. Jedni tvrdí, že z něj pro nejsilnější partaje vyplývá úkol dohodnout se. Další namítají, že se lidé postavili za dva nesmiřitelné tábory a nechtějí, aby jeden ustoupil druhému nebo aby se dokonce prolnuly. A jistý moudrý karikaturista z voleb vyčetl, že občané si přejí pat. Na Slovensku vše skončilo jasněji: dosavadní koalice byla, přes relativní úspěch Dzurindovy SDKÚ (který napovídá o užitečném nástupu pravo-levého štěpení slovenské politiky), poslána k šípku. Není nad osobní zkušenost. Asi je škoda, že slovenské volby proběhly až po těch českých. Tahle si možná budeme muset medovou Topolánkovu a Tlustého teorii masochisticky otestovat na vlastní kůži.

Právo 19.6.2006