Vroce 1887 se v Londýně oslavovalo „zlaté jubileum“ královny Viktorie, která v té době vládla říši, nad níž slunce nezapadalo, a před Windsorským zámkem i Buckinghamským palácem se tísnily davy, dychtivé v průvodech hostí letmo zahlédnout nějakého toho mahárádžu, obsypaného diamanty, nebo aspoň exotické hosty z kolonií, oděné do báječných kostýmů.

Doba se ovšem vyvíjí, a tak se při středeční návštěvě kazašského prezidenta v Bratislavě před prezidentským palácem zrovna moc davů netísnilo. Přece jen uplynulo sto dvacet let, návštěvníka bylo možné vidět v televizi, a pak: Nursultan Nazarbajev diamanty nehýřil a oblečen byl docela obyčejně, nejvíc ze všeho připomínal běžného komunistického papaláše. Kdyby se taková návštěva odehrála dejme tomu před pětadvaceti lety, jistě by ulice, kterými kolona projížděla, lemovali pionýři s mávátky a zástupy pracujících... jenže před pětadvaceti lety samostatný Kazachstán neexistoval, Nursultan Nazarbajev nebyl prezidentem a Slovensko nebylo ani samostatný stát, ani součást Evropské unie, a tedy západního světa.

Přesto Nazarbajevova státní návštěva na Slovensku stála kazašské novinářce žijící v Polsku Balli Marzecové za to, aby na ni přijela až z Varšavy. Nepřijela však prezidenta Kazachstánu obdivovat, ale demonstrovat proti němu. Na bratislavském magistrátu demonstraci řádně ohlásila, postavila se na náměstí před prezidentský palác s transparentem a začala nahlas číst, jak to v Kazachstánu chodí. Pak však přijela kolona aut, kapela spustila hymnu, a paní Marzecovou čtyři policisté násilím odvlekli - vlastně ji, vzpouzející se, odnesli, do policejního auta. Strávila na policii třináct hodin a policie vydala prohlášení, že vykopla dveře policejního auta a napadla veřejného činitele. Na náměstí však byla i televize TA3, a z podrobného videozáznamu bylo zcela jasné, že demonstrantka nikoho nenapadla a žádné dveře auta nevykopla, takže dozorový prokurátor proti ní nezahájil trestní stíhání a policie ji ve středu v noci propustila.

Tato demonstrace jedné osoby vyvolala neobyčejný poprask. Proběhla naprostou většinou slovenských médií a dotázaní právníci svorně tvrdí, že policie porušila několik ústavních norem. Zároveň ale - a o to paní Marzecové nepochybně šlo - přinesla média mnohé informace o skutečných poměrech v Kazachstánu, o kterých by se za jiných okolností asi moc nepsalo. Obdivuji se té paní, myslím, že je potřeba pořádný kus odvahy, aby se člověk postavil sám na náměstí cizího města a demonstroval. A nad slovenskou policií mohu jen žasnout a pochybovat, že jednala opravdu jen o své újmě. Zřejmě šlo o to, aby kazašského diktátora neurazil pohled na demonstrantku. To je ostudné. A hloupé: kdyby policisté nechali paní Marzecovou protestovat, byla by z toho noticka v jedněch či dvojích novinách a možná i v televizi. Takhle dnes jméno Balli Marzecové zná nejméně třetina Slováků a mnozí si kladou otázku, zda má Slovensko zapotřebí se do té míry podbízet kazašskému mocipánovi.

LN, 23.11.2007