aneb Pár poznámek ke slovenským volbám

Když existuje něco, čemu se říká pražská kavárna, existuje nepochybně i kavárna bratislavská. Být jejím návštěvníkem, půjdu si to raději hodit. Někdejší lídr slovenské pravice, Dzurindova SDKÚ-DS, získal zoufale ostudných 0,3 procenta a ve slovenské politice nepochybně končí. O to půvabnější je, kterak někdejší poslankyně téhle strany, bývalá herečka a diplomatka Magda Vašáryová, rozdává u nás v Česku rozumy, jak správně dělat politiku. Povedené!

Daleko za nadějemi i očekáváním zaostal i nejaktuálnější kavárenský milec, držitel bronzové medaile z posledních prezidentských voleb Radoslav Procházka a jeho Síť. Do parlamentu prolezl jen taktak.

Hodit si to můžou jít také slovenští eurohujeři a vítači. Nejen že znovu vyhrál Ficův Směr, ale nejsilnější stranou na pravici je rovněž euroskeptická a „antivítačská“ Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka, toho času poslance Evropského parlamentu a častého nekompromisního diskutéra v migračních debatách v rakouských a německých televizích.

Ano, je to ten Sulík, bývalý předseda Národní rady Slovenské republiky, který nepřistoupil na nečistou hru někdejší premiérky Ivety Radičové a necouvl, když hlasování o eurovalu podrazácky spojila s hlasováním o důvěře vládě. Kdyby Radičová, a v zákulisí Dzurinda, tehdy hráli fér – rozuměj, kdyby hráli podle slovenských a ne podle bruselských not –, mohlo být na Slovensku leccos jinak. Takhle moc, jež po amatérském pádu vlády Radičové opět – jak se to na Slovensku občas stává – ležela na ulici, pro sebe zvedl Fico. A tenhle chlapík se nezakecá.

Zajímavý je rovněž pohled za oponu třetího na pásce, totiž hnutí OLaNO – NOVA. Tahle partička se zformovala za Igorem Matovičem. I on ale do vysoké politiky se svými Obyčejnými lidmi před lety vstoupil na Sulíkově kandidátce SaS. Pokud bychom nyní sečetli Sulíkova a Matovičova procenta, výsledek by už byl docela zajímavý. Takhle to ale na Slovensku nefunguje.

Zajímavá je i tvář, jež zpoza Matovičových zad vykukuje z druhého místa téhle kandidátky. Není to nikdo jiný než někdejší místopředseda a korunní princ Křesťansko demokratického hnutí a také bývalý ministr spravedlnosti a později ministr vnitra Daniel Lipšic. Zatímco Lipšic si může pro další politickou kariéru jít koupit nový oblek, jeho někdejší kolegové z KDH se musí rozhlížet po novém zaměstnání. Také KDH je po těchto volbách podměrečné, neb nepřelezlo pětiprocentní vstupní klausuli.

Zástup za společným pohřebním průvodem prominentů někdejší slovenské pravice ovšem nikterak dlouhý nebude.

Pokračuje rovněž maďarské schizma. Bugárův Most – Híd, ve kterém našli útočiště i někteří slovenští veteráni sametové revoluce, do parlamentu s odřenýma ušima opět prolezl, Maďarská koalice nikoli. Návrat naopak slaví mírně civilizovaná Slovenská národní strana.

Nejvíc se bude diskutovat o stranách, které kdekdo označuje jako antisystémové, Kotlebově Lidové straně Naše Slovensko a Kollárově Sme rodina, ale to je falešný cíl. Taková politika prostě je, neb zklamaný, znechucený, poťouchlý (seznam adjektiv lze libovolně doplňovat) volič občas do parlamentu prostě vysílá i subjekty, které jsou spíš koloritem doby než skutečnou alternativou. Velký význam to ovšem nemá. Jediná nesnáz je v tom, že tyhle partičky snižují možnost uzavírání alespoň trochu smysluplných koalic.

Vítězství utrpěl dosavadní hegemon slovenské politiky Robert Fico, ale závidět mu rozhodně není co.

6. 3. 2016, www.petrstepanek.cz