Parlamentní volby u našich východních sousedů dopadly víceméně podle předpokladů: po několikaletém panování pravého středu a národnostní tolerance vcelku zákonitě zvítězila populistická levice. Volební výsledek trochu připomíná české parlamentní volby v roce 1996. Tehdy také zvítězili socialisté, aby pak opoziční smlouvou č.1 umožnili dvouleté vládnutí pravého středu. Výsledky slovenských voleb ale byly v určitých detailech specifické a zajímavé, a proto zaslouží několik poznámek.

Specifický byl už sám průběh kampaně. Byl mimořádně klidný, bez velkého osobního napadání, sázel – aspoň u důležitých hráčů, SDKU a Smeru – na věcná témata: vymezení se (zprava či zleva) vůči reformě a jejím průvodním jevům. Příkladně rovná daň tu není novinářský strašák, ale realita, kterou obhajují i torpédují desítky odborníků, o níž se zkrátka seriózně mluví, ne jen vášnivě křičí jako u nás.

Pro člověka uvyklého na hysterické české novináře a jejich hnidopišské slídění v každém politikově slůvku či náznaku bylo také šokující, že slovenský president Gašparovič v průběhu voleb – v sobotu odpoledne (volby byly jen v sobotu 17.6. od 6 do 22 hod) – klidně veřejně prohlásil, že podle průběžných výsledků volby dopadají zhruba tak, jak naznačily předvolební průzkumy. To je věta, za kterou by hlavu státu naši novináři ukamenovali, protože taková věta mohla do volebních místností mnoho hodin před koncem voleb nahnat ještě značné množství lidí, kteří naznačené výsledky naopak nechtěli, aby se pokusili je zvrátit. Gašparovič se zkrátka stal na několik minut nejsilnějším hráčem v poli. Ostatní politické strany a média to bez dalšího vzaly na vědomí. Napadá mě jediné vysvětlení: ačkoli je Gašparovič presidentem se spíše slabým mandátem (byl zvolen jen proto, aby nezvítězil Mečiar), a nepožívá tudíž kolektivní lásky všech politických a občanských kruhů, je vnímán přece jen s důstojností patřící tomu úřadu. A to je také znak nepochybné národní vyspělosti a inteligence.

Konečné volební vítězství levice (Smer Róberta Fica) není žádným náhlým převratem v preferencích slovenských voličů. K Ficovi se prostě přelili voliči HZDS V. Mečiara, HZD P. Hrušovského (a I. Gašparoviče), možná i dalších stran či hnutí bez výraznější ideologické profilace, stojících jen na kritice stávajících pořádků. Fico prostě – jako v roce 1996 Zeman – kanalizoval občanskou nespokojenost s liberalizačními reformami. V součtu ale měla slovenská levice zhruba totéž nyní (v podobě téměř jediného Smeru), jako dříve (v úhrnu více stran či ještě dříve pod hegemonií V. Mečiara). Fico tedy nemá proč jásat.

Naopak zdánlivě poražená pravice (SDKU M. Dzurindy se umístila jako druhá, ale dostala od voličů téměř dvojnásobek toho, co věštily průzkumy) opět zůstala v součtu všech sil zhruba na svém, přičemž i zde proběhlo přesnější vymezení jednotlivých subjektů. Dzurindova vládní strana SDKU pro změnu kanalizovala většinový proud proreformně naladěných voličů. Tím ubylo tradičním baštám pravice (třeba KDH), ale i špatně čitelným stranám uprostřed (třeba Svobodné fórum, jakási obdoba našich Zelených či dříve Unie svobody, strana vzniklá na intelektuálské půdě, která dle svých slov vnáší do politiky nové hodnoty, morálku atd. – ta víceméně propadla). Stranou a víceméně na svých tradičních procentech jsou Maďaři, kteří jsou odjakživa spíše napravo.

Hlavní výsledek slovenských voleb je tento: scéna se zpřehlednila, vyjasnila, polarizovala, je tu (jako i jinde ve standardních evropských státech) silná pravice a silná levice, strany mezi nimi se neodvratně marginalizují. A to je známka toho, že Slovensko – bez ohledu na momentální vítězství kohokoli – patří na západ.

(Psáno pro Česká média)