Jak pravil před staletími Niccolo Machiavelli: To, na čem v politice záleží, je výsledek. V případě Slovenska je víkendovým výsledkem první prezidentka v historii země Zuzana Čaputová.

Neskrývám, že ač mám k feminismu hodně daleko, možná ještě dál, než k nelegálním skládkám odpadu v Pezinku, paní Čaputové jsem fandila. Zároveň ale nevím, v čem nás Slováci v souvislosti s prezidentskou volbou, podle řady komentářů, předběhli. Nebo mi snad unikla existence soutěže o to, kdo nejdříve zvolí prezidentkou atraktivní a vzdělanou ženu se srozumitelnými občanskými postoji? Na druhou stranu, v takovém případě jsme na jedné lodi například s USA. A s tím, že nás kromě Slovenska předběhla například Středoafrická republika či Libérie, se bez větších problémů srovnám.

Přesto si ovšem navíc dovolím polemizovat s některými nadšenými pravdami, které záhy po zvolení paní Čaputové zaplavily média a sociální sítě. Z komentářů by člověk reality nepříliš znalý mohl nabýt dojmu, že Slovensko před prezidentskou volbou rovná se takřka spálená a morálně vydrancovaná země a budoucí prezidentka, která se ujme úřadu v polovině června, vše vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Zcela jistě nevyřeší! A je sympatické a marketingově důvtipné, když nová prezidentka pozdraví část spoluobčanů romsky, nicméně jsem si jista, že na základě tohoto gesta romští obyvatelé, především na východě Slovenska, nezačnou alespoň posílat děti do školek a škol.

Jak jsem se pak z jednoho titulku na Seznamu dočetla: „Čaputová je důkaz, že se politika může změnit.“ Neřekla bych, že se v tomto konkrétním případě jednalo o změnu. Pouze Zuzana Čaputová se svým týmem dovedla k dokonalosti úspěšné schéma, které vyneslo před čtyřmi lety na stejný post do té doby velkou politikou nepolíbeného Andreje Kisku. Rozdíl je snad jen v tom, že nová prezidentka má v zádech zatím spíše marginální politický subjekt Progresívne Slovensko. V tomto případě se tak nabízí srovnání s českou politickou scénou a prezidentskými volbami 2013. Tehdy se na poměrně suverénním vítězství Miloše Zemana rovněž podílela ministrana SPO. Odhaduji však, že zatímco strana prošpikovaná ministry hradní vlády Jiřího Rusnoka ještě na konci téhož roku ve volbách propadla a dnes se nachází ve stádiu bezvýznamnosti, na Slovensku nebude mít prezidentská strana s překročením pětiprocentní hranice problém.
Zvláště pak když se budoucí slovenská prezidentka může opřít, na rozdíl od Miloše Zemana, o silnou podporu mainstreamových médií. O to více mě pak v případě hodnocení úspěchů prezidentky-sjednotitelky překvapila reakce šéfredaktorky velmi spřízněného listu SME Beaty Balogové: „Moc je momentálně přeplněná politiky, kteří své voliče považují za zakomplexované, frustrované a nenávistné hlupáky. Čaputová je změna.“ Trochu silná slova, ne? Do krabice zakomplexovaných, frustrovaných a nenávistných hlupáků patří všichni ti, kteří paní Čaputovou nevolili? Těch je ale na Slovensku většina. Změna čeho? Směru, kterým se zemi snažil vést prezident Andrej Kiska? Vidíte a já žila v představě, že paní Čaputová je pokračovatelkou jeho odkazu.

Stejně tak příliš nerozumím slovům Denníku N, podle kterého je vítězství paní Čaputové zprávou o stavu společnosti. Vzhledem k tomu, že se druhého kola prezidentské volby účastnilo pouhých 41,78 % oprávněných voličů (v Česku se jednalo o 66,6 %), je stav společnosti spíše dosti rozpačitý. Souhlasím však s tím, že nová prezidentka je o naději a odvaze snít. Naděje totiž umírá poslední a jak tvrdí zatím asi nejslavnější Slovenka současnosti, hvězdná sjezdařka Petra Vlhová, „i ty nejodvážnější sny se mohou splnit. Stačí, když za nimi jdete.“ Držím palce.

Převzato z blogu se souhlasem autorky.