Blesky létaly z prezidentského paláce i sídla vlády v neděli 4. března v přímém televizním přenosu z Bratislavy. Sledoval jsem to celé s údivem: situace na slovenském politickém Olympu začíná nebezpečně gradovat.

Jsme svědky otevřeného politického konfliktu na tragickém pozadí vraždy novináře. Že by se politici tváří v tvář tomu, co se v jejich zemi stalo, semkli? Nikoli. Stal se pravý opak.

Prezidenta Kisku jsem poslouchal velice pozorně, následně jsem si jeho projev neméně pozorně pročetl. Myslím, že jsem důvodům závěrů, k nimž dospěl, porozuměl. Tady jsou jeho klíčová slova v originální verzi:

Nateraz vidím dve možnosti: Rozsiahlu a zásadnú rekonštrukciu vlády, ktorá by nepolarizovala spoločnosť a požiadala a získala dôveru Národnej rady. Alebo predčasné voľby, ktoré by v mnohých demokratických krajinách boli najprirodzenejším riešením Je možné ich urobiť rýchlo a efektívne spolu s komunálnymi voľbami. O tom však musí rozhodnúť parlament 90 hlasmi.

Je zřejmé: je-li zde vážné podezření, že chapadla mafie olizují tak či onak politiky na úrovni exekutivy či jejich spolupracovníky, je rekonstrukce vlády nezbytné minimum. Odejít by měli nejen tito spolupracovníci, ale také politici, na které padá stín tohoto podezření. Ve standardní liberální demokracii jsou ovšem mnohem čistějším politickým řešením předčasné volby. Ty se na Západě konaji často z mnohem „malichernějších“ důvodů, než je tento děsivý skandál. Odchod ministra vnitra by měl být samozřejmostí, zatím ale podal demisi pouze ministr kultury Marek Maďarič. Jeho slova:

Z vlády má najbližšie k médiám práve ministerstvo kultúry. Po tom, čo sa stalo, si neviem predstaviť, že budem len tak pokojne sedieť v kresle ministra. Neviem sa ako minister kultúry vyrovnať s tým, že bol zavraždený novinár. Cítim to tak, že to musím urobiť.

Mnohem logičtější by bylo, kdyby podobné vyjádření zaznělo (kromě první věty) z úst šéfa resortu vnitra Roberta Kaliňáka. Zatím tomu nic nenasvědčuje, zdá se (psáno 5/3 po 11. hodině).

Ostrá odmítavá reakce premiéra Fica vyvolává podezření. Nelze jej přesně definovat, snad jen – že s výjimkou ministra Maďariče postrádáme to, co se nazývá politickou odpovědností. Opakuji: politickou odpovědností. Ta je, měla by být, součástí každé vyspělé politického kultury v liberálně demokratickém sytému.

Slova premiéra:

Návrhy prezidenta na totálnu rekonštrukciu vlády spojenú s hlasovaním o dôvere novej vláde sú popretím výsledkov demokratických parlamentných volieb, ktoré prebehli v roku 2016.

Vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky je zase popřením toho, jak má fungovat společnost v demokratickém systému.

Mimořádná situace si vyžaduje mimořádná řešení. Myslím, že právě to měl slovenský prezident na zřeteli.

Maně mi na mysli vytanula vzpomínka na mimořádně žhavý konec dubna a začátek května 1974 ve Spolkové republice. Kdo neví, tomu připomenu: 24. dubna toho roku se tehdejší kancléř Willy Brandt vrátil z návštěvy severní Afriky. Na letišti ho čekal šok. Byl zatčen Gunther Guillaume, jeho nejbližší spolupracovník v Úřadu spolkového kancléře. Odhalen byl jako agent komunistického východoněmeckého režimu.

Willi Brandt neodstoupil hned. Prožil dvoutýdenní trauma. Demisi podal do rukou spolkového prezidenta Heinemanna 7. května 1974 ve dvě hodiny odpoledne.

Nechci oba případy nikterak srovnávat. Jen jsem chtěl napsat, na co jsem si při sledování nynějších událostí na Slovensku vzpomněl. Inu, jedna z výhod seniorského věku. Možná jediná: že toho víc pamatujeme.