Jako sonda Galileo při letu k Jupiteru vystřelila v průzkumech veřejného mínění mezi prezidentskými kandidáty na Slovensku právnička Zuzana Čaputová. V médiích na Slovensku i jinde je vykreslována jako moderní žena hájící zájmy a starosti obyčejných lidí.

Levicově ultraliberální média, jež dnes tvoří v celé Evropě mainstream a na Slovensku tomu není jinak, vykreslují Čaputovou jako novodobou slovenskou Johanku z Arku. Už i u nás v Čechách se rozjela nenápadná, ale o to čitelnější kampaň, kdo má být slovenským voličům sympatický.

Mediální obraz Johanky z Pezinka placené Sorosovou nadací

Jenže zatímco legendární Johanka z Arku žijící začátkem 15. století ve Francii bojovala srdnatě proti „anglickým utlačovatelům“ a oplývala silnými morálními zásadami, které ji dovedly až na hranici, slovenská Johanka, přesněji Zuzanka, se prozatím snažila spíše zalíbit těm „správným médiím“.

Její hlavní boj se vedl proti umístění skládky v rodném Pezinku, ideální aktivistické téma, které je dnes v médiích in. Na protivníky střílela ze samopalu nabíjeného ze zásobníku nejrůznějších paragrafů a nátlakových akcí. Podle svých slov zažila obavy, pocit ohrožení, beznaděje a dokonce i pokusy o zastrašování. A kdo že jí byl nablízku kromě andělů strážných v boji proti nebezpečným lokálním strukturám? Pozemští andělé z neziskové organizace Via Iuris, kde dělala i místopředsedkyni. Nakonec boj vyhrála a získala získala prestižní Goldmanovu environmentální cenu, které se často přezdívá „ekologická Nobelova cena“.

Takže srdce každého aktivistického voliče „hladovějícího“ po „statečné ženě-feministce“ bojující za zelenou planetu proti zkorumpovaným vládcům musí jen zaplesat. A navíc pokud jde o feministku s nezanedbatelným sex-appealem. I „kádrový profil“ nezbytný pro podporu ze strany ultraliberálních médií má v pořádku. Podporuje myšlenku „otevřené společnosti“, jejími prioritami má být hlavně ochrana životního prostředí a právo na spravedlnost pro všechny. Všemi nejspíš myslí práva nejrůznějších menšin včetně LGBT a dalších nátlakových skupin, poněvadž se otevřeně přihlásila k adopci dětí homosexuálními páry a ani nemá nic proti Istanbulské úmluvě. Ale slovenští voliči se na rozdíl od českých bát nemusí, poněvadž si zakomponovali prostřednictvím svých zástupců do ústavy manželství jako svazek muže a ženy.

Vadou na kráse slovenské Johanky z Pezinka je finanční zázemí neziskovky Via Iuris placené ze Sorosovy nadace Open Society Foundation. Její boj proti lokálním strukturám nám tak trochu bledne a oproti vlivu a moci Sorosových neziskovek jsou lokální lobbisté a korupčníci jen směšnou partičkou, která si cvrnká kuličky na místním pískovišti.

Protikandidáti: Bruselský funkcionář, „tatranský Trautenberk“ a opravdový vlastenec

A co síla jejích protikandidátů? Jak už napovídá raketový vzestup právničky Čaputové, je opravdu „z čeho vybírat“. Tím nejbližším soupeřem v boji o prezidentský trůn je Maroš Šefčovič, místopředseda Evropské komise a komisař pro energetickou unii v Evropské komisi vedené Jean-Claude Junckerem.

Kandidát vládního Směru, který už je 15 let zahnízděný v bruselských strukturách a určitě dokáže „cítit“ potřeby obyčejných lidí. Prostě takový Telička zkřížený s lidoveckým europoslancem Svobodou.

Čaputová se nejspíš utká ve finále prezidentské kampaně právě se Ševčovičem. Slovenští voliči pak budou mít na výběr mezi kandidátem z euro-bruselských struktur, anebo právničkou z levicově aktivistických struktur.

Ale nezapomínejme ještě na další postavičky z panoptika prezidentských kandidátů.

Tím prvním je bývalý soudce Nejvyššího soudu Štefan Harabin, který kandiduje jako nezávislý. Zastával dokonce post ministra vnitra navržený Mečiarovou ĽS-HZDS. Proto je slovenskou veřejností vnímaný jako symbol mečiarismu. Na Slovensku jen stačí připomenout éru Mečiarova vládnutí začátkem 90. let poznamenanou únosem syna prezidenta nebo vybuchujícími automobily a voličům se vybavují většinou negativní konotace. Proto jsou slovenští voliči oproti českým mnohem více prounijní. EU je pro ně bezpečný přístav oproti divokým 90. letům. Ale zpátky k Štefanu Harabinovi, jde o prakticky jediného kandidáta majícího viditelné preference a prosazujícího konzervativní program s důrazem na podporu rodiny, odmítající sociální experimenty a prezentující se jako všeobjímající dobro. Nevýhodou Štefana Harabina může být také jeho vizáž, kdy na některé voliče může působit jako „tatranský Trautenberk“, což některá média zneužívají a tvrdě se do něho strefují. Každopádně jediný Harabin může v prezidentském klání překvapit.

Mezi kandidáty nalezneme i slovenského Jánošíka 21. století, Mariana Kotlebu. Je proti členství v EU

i v NATO a má své příznivce hlavně na středním Slovensku. Jde o radikálního „vlastence“, který si obranu Slovenska představuje asi tak, že proti nepříteli stačí oplechovat pár traktorů a pak už jen vyrazit s čakanem do srdnatého boje proti nepříteli.

A konečně Béla Bugár, politik zastupující maďarskou menšinu na Slovensku. Při zvolení by se stal prvním Maďarem v prezidentském úřadu na Slovensku.

Škoda jen, že se na Slovensku nevyskytl ve viditelných preferencích kandidát se silným morálním i osobnostním profilem, ale to není problém jen Slovenska, ale vůbec celé dnešní Evropy. Nevím, jak vám, ale mně osobně ty letošní „prezidentské halušky“ na Slovensku nějak nechutnají.