Proč jeden fotbalový zápas posunul již tak nepříliš korektní vztahy mezi Maďarskem a Slovenskou republikou bezmála na úroveň studené války? Jak je možné, že policejní zásah (byť by byl stokrát brutální) proti hrstce fotbalových výtržníků vyžene do ulic stovky lidí, kteří se z počestných otců/matek rázem mění v rebelující revolucionáře? Potvrzuje snad náhlé vzedmutí národnostního šovinismu na slovensko-maďarských hranicích zbožná přání „hurá“ Slováků i „hurá“ Maďarů (ovšem stejně tak i jiných „hurá“ příslušníků řady dalších národností) jejich velikášské sny a vize, v tomto případě o Velké Moravě a Velkých Uhrách?

Slovensko i Maďarsko jsou stabilní středoevropské země s relativně solidní životní úrovní. Problematika vzájemného vyrovnání, najmě související s událostmi, bezprostředně následujícími po skončení první světové války a z toho se odvíjejících konotací a důsledků není případem „sui genesis“, nýbrž jedním z celé řady. Koneckonců, Maďarsko řeší podobné územní a etnické problémy i se Srby a Rumuny, Česká republika se potýká s otázkou vyhnaného německého obyvatelstva. Proč ale právě Slováci s Maďary jsou ochotni vzájemně si pálit vlajky a vzájemně se „odstrašovat“ přehlídkami různých gard?

Je důležité, abychom si uvědomili, že zde momentálně nemá smysl odkazovat na minulost a snažit se očerněním jedné strany zvýhodnit v historickém pohledu stranu druhou. Ani tuhá a bezohledná maďarizace Slováků v 18. - 19. století, ani právní nejasnosti okolo československé okupace části Slovenska ve dvacátých letech, by se neměly stát předmětem dnešního uvažování a nazírání na podobné problémy. Poslední co bychom v Evropě „po Kosovu“ potřebovali, je například znovu otevírat Trianon. Argumentaci pánů Csakyho a Sloty (který například „bojuje za slovenské národní zájmy“ tím, že hlasuje pro zákony, které přesouvají dobrovolně určitou část slovenských pravomocí na orgány EU jen proto, že SMK je proti) by bylo dobré odmítnout a soustředit se na hledání příčin a cest, jak podobné neshody do budoucna překonat. Nebo snad chceme, aby Evropa ustrnula v malicherných konfliktech zoufalých „národnických“ bojůvek?

- nejde o to, národní identitu překonat, ale o to, znovuochopit ji v podmínkách dneška a především v podmínkách globalizace a evropské integrace. Mnozí Maďaři rádi „poukazují“ na to, že Slováci jsou jakousi slepou větví. Někteří Slováci zase tvrdí s ohledem na jakési výzkumy, že Maďaři jsou „nesmysl“ a zdůrazňují fakt, že obyvatelstvo mluví ugrofinským jazykem, etnicky zahrnuje Slovany s Germány, ale maďarského zhola nic. Mají taková tvrzení relevantní hodnotu? Ne. Identita není nic shůry daného, ani nic, co se v nás rigidně nemění, ale právě něco, co nám dovoluje měnit se v mnoha ohledech způsobem jen nám vlastním. Identita Slováka, Maďara, Čecha, Itala, Katalánce ani Rusa vůbec nezávisí na přítomnosti variací deoxyribonukleové kyseliny, ale právě na sebeuvědomění se a seberealizaci v určitém kontextu.

- Evropská unie by si měla uvědomit, že posilováním „bruselského centralismu“ podobným šovinismům, jako je ten, který v nebývalé míře nyní postihl slovensko-maďarské vztahy, nemůže napříště zabránit, ale že je spíše sčítá, nebo násobí. Národy nejsou žádný přežitek, národy jsou základní politickou stavební jednotkou. Ale je důležité, aby evropská integrace proces zbavování je politického hlasu nepodporovala, nýbrž v rámci únosného kompromisu usilovala (pokud jsou členskými zeměmi EU) o co největší integraci na bázi procesu subsidiarity a úcty k jednotlivostem a odlišnostem.

- konečně zde hrají neméně důležitou roli různé Maďarské gardy a podobné skupiny, které jsou spíše výsledkem frustrace a nepochopení současných politických procesů, než obdivováním krvavé minulosti. Jejich stoupenci vcelku správně poukazují na některé negativní jevy, jako je ztráta hlasu v současném globalizovaném světě, či bruselský centralismus (problémy způsobené „shora“ se snáze svádí na sousedy, že „dostali víc“), ale ze špatných pozic, kterým je tato parodická a staromilská hra na fašismus. Odtud je jen krůček ke krvavým srážkám, když se objeví pověstná sirka v sudu prachu ve formě údajně přepadené studentky, nebo zbitých chuligánů.

Obě strany (ale tento vzorec by měl platit i pro jiné případy, kde bude hrozit národnostní konflikt) by měly zasednout ke stolu a uvědomit si, že vlastní identita nevylučuje identitu jiných. Bude těžké najít recept na zahojení vzájemných ran, když jsou argumenty pánů Slotů a podobných tak líbivé. Ale proč dnes, v tváří tvář nově nastupujícím dravým civilizacím ztrácet čas a energii nesmyslnými nacionálními půtkami uvnitř Evropy? Maďaři kvůli pár zbitým maďarským opilcům navlékli uniformy, někteří jistě vytáhli zbraně a v davech vyšli do ulic a blokovat hraniční přechody.

A položme si otázku, kolik z nás by se nechalo podobnými šovinistickými vášněmi svést (vždyť ty uniformy jsou tak slušivé) a kolik by nás do ulic vyšlo do ulic bránit své domoviny před skutečným nepřítelem, třeba před muslimským džihádistou, nebo kolik by nás nehodlalo nečinně přihlížet „humanitárnímu bombardování“ nějakého dalšího Bělehradu? Málo. Mnozí raději stále budeme bít blízkého souseda do hlavy proto, že barvy na jeho standartě jsou jiné...