Není to tak dávno, co čelní politik bývalé labouristické vlády lord Mandelsohn přezdívaný lord Voldemort ironizoval v parlamentě zastánce brexitu více méně těmito slovy: Tak co, vy chytráci, získali jste nezávislost, ale ztratili Spojené království? Vývoj skotského nacionalismu mu už po několika letech dává za pravdu. Podle průměru letošních průzkumů veřejného mínění by dnes Skoti po sedmi letech od referenda, kdy zamítli odchod z britské unie, z poloviny hlasovali pro samostatnost. A mládež pod sedmadvacet by volila v poměru 65:35. Proto si také po prohře národní strana odhlasovala volební právo dětem od šestnácti let. A vloni je dokonce rozšířila o vězně a o cizince s dlouhodobým právem pobytu. Většinou Evropanů.
O tom, že se brexit stal poslední ranou oslabené skotské sounáležitosti s Angličany, jak všichni tvrdí, lze vážně pochybovat. Nacionalismus sice vyvolává spory, má potřebu se proti Angličanům vymezovat, je ale srdeční záležitostí, něčím jako světským náboženstvím. Jak napsal před půldruhým stoletím francouzský filosof Ernest Renan: „Národ je duše, princip duchovní. Částečně dlí v minulosti, částečně v přítomnosti. Oživuje společné dědictví paměti a utvrzuje touhu žít v pospolitosti, je vůlí pokračovat ve zděděném odkazu.” A má-li reálnou možnost, požaduje vládu našinců. O to podivnější, že si Skotové po tři století s britským patriotismem vystačili, jejich národní identitě nepřekážel a touhu po vlastní státnosti nevytvářel. Nezachovali si sice svůj jazyk, s výjimkou hrčivého přízvuku a regionálních výrazů, udrželi si ale své odlišné instituce – církev, zákonodárství a školství. Ptal jsem se kdysi svého skotského profesora, proč Skotsko v devatenáctém století, v době emancipace evropských národů, neusilovalo o nezávislost. „Protože britské impérium byla moc dobrá firma.” V počtu admirálů, vysokých koloniálních úředníků, vědců a inženýrů hráli Skoti prim, uvážíme-li, že jich bylo desetkrát méně než Angličanů.
Čas oponou trhnul, jak praví český básník, impérium se rozpadlo (podle mnohých bylo temnou kapitolou dějin) a poválečný hospodářský pokles, posílený neschopným vedením vlád, Skotům tak jako severoanglickým oblastem nepřál. Upadal těžký průmysl, hutě a doly živořily na dotacích, zanikalo loďařství a klesaly výnosy z rybářství. O dnes už téměř zaniklá těžiště ropy a plynu v Severním moři se dělili v Británii všichni. Když premiérka Margaret Thatcherová uštědřila krachujícímu průmyslu ránu z milosti, vysloužila si mezi skotskými dělníky nehynoucí nenávist a Skotsko se stalo trvale zemí socialismu. Konzervativní stranu ze svého území prakticky vytlačilo a proti vystoupení z EU hlasovalo v poměru 68:32. O propagaci nacionalismu se ale paradoxně nejvíc zasloužil labouristický premiér skotského původu Anthony Blair, když zavedl národní autonomní parlamenty a skotským, velšským a severoirským nacionalistům tak poskytl stálou tribunu. Často je jeho ústavní reforma terčem kritiky, říká se, že měl založit symetrickou federaci státu a ne omezenou autonomii, která musí být Skotům trnem v oku, a proto požadují na ústřední vládě stále větší, zejména finanční ústupky. A nelze se ani divit, že jsou národní strany socialistické.
Britští unionisté ale Blairovi poněkud křivdí, nemají zkušenost s nekonečnými spory plnokrevné Česko-slovenské federace. I ta byla separatistům málo. Skoti mají tak jako Slováci všechny předpoklady a podmínky k národní samostatnosti - tisícileté dějiny, národní mytologii, soudržný národ, kompaktní území i stabilní historické hranice, proč by neměli usilovat o samostatnost a sami si vládnout? Proč by měli zůstávat v područí velkého národa? Na tuhle otázku nemají unionisté odpověď, mohou jen namítat, že podřízenost Bruselu není žádná samostatnost. Sama otázka jsem Skot nebo Brit, vyvolává nepříjemné dilema, je slovní pastí, předjímá totiž odpověď, zejména v situaci, kdy nacionalisté náladu společnosti obracejí proti Angličanům. A tak jako v minulém referendu nemají unionisté jinou volbu než strašit chudobou, finančními náklady na odtržení, ztrátou silné měny a nízkých úroků i anglických dotací a splácením ohromných společných britských dluhů i závazků. I dočasná existence v rámci Evropských zemí svobodného trhu (EFTA), kterou považují nacionalisté za přechodnou fází před opětovným vstupem do EU, obchod z EU notně zdražuje. Za přístup na trh se platí.
A tak se vede na obou stranách slovní demagogická válka. Johnson se přetvařuje, že jeho smlouva o svobodném obchodu s EU nevede k hospodářskému poklesu, a skotská první ministryně tvrdí, že nová hranice s Anglii (80 procent skotského vývozu) by také žádnou újmu ekonomice nezpůsobila. Buditelé národa lžou, národ si prý dokonce polepší a zavede vyšší sociální péči. Ve skutečnosti nezávislé Skotsko zpočátku utrpí značný pokles životní úrovně, podle některých odhadů až o deset nebo více procent, tak jako kdysi po svém zrodu Irsko, dost bude záležet, kolik mladých schopných lidí zemi opustí, emigrace je v anglosféře velmi snadná a lákavá. Argument svobodného Irska je ale dvousečný, z jedné z nejchudších zemí v Evropě se stala jednou z nejbohatších.
Národní státy nemívají lehký porod, většinou se rodí násilím nebo krvavou válkou. Skoti mají na rozdíl od takových Katalánců velké štěstí, že jejich rozchod se Spojeným královstvím bude více méně přátelský, polovině Angličanů je to úplně fuk a té druhé to nevadí natolik, aby se chovala jako imperiální Španělé. Anglická nepsaná ústava předpokládá, že je svazek britských národů dobrovolný.
Pro konzervativce je ale skotský separatismus pohroma. Nehledě na to, že má každá vláda povinnost udržet integritu svého území, je rozpad království ohromnou ztrátou historické prestiže. Její globální postavení jistě utrpí. A doma také bude neveselo, Angličané skotskou pustinu milují a i když se vzájemné vztahy a sympatie jistě opět utuží, už to ve Skotsku nebude doma. A ten pocit zmenšeného domova, Británie není velká, je jen třikrát větší než Čechie a Skotsko tvoří celou třetinu.
A tak se hraje o odklad. Nacionalisté (včetně zelených) počtvrté vyhráli skotské volby, mají nadpoloviční většinu a žádají nový plebiscit, jak měli v programu. Potřebují ale souhlas britské vlády a ten Johnson do voleb nedá, měl by ztrátu Skotska na triku. Pro Skoty je absolutně důležité, aby byl rozchod legální nejen kvůli mezinárodnímu uznání, ale zejména vzhledem k EU a španělskému vetu, aby mohli argumentovat, že rozdělení státu proběhlo podle ústavy. A tak jim nezbývá než čekat, až Londýn povolí.
Britská vláda je s rozumem v koncích, britský patriotismus už vyvolat nelze. Co takhle šetřivé Skoty uplatit? Nyní po ztrátě dotací z EU bude Skotsko dostávat peníze přímo z Londýna. A nebude jich málo. Souhlas s referendem je zatím v nedohlednu. O to víc na něm budou Skotové trvat. Je jen otázkou času, jak dlouho budou Angličané vzdorovat. Probuzený národ umlčet nelze.
MfD, 27.5.2021