Představte si lva, krále zvířat, toho z pouště, jak jede na týden do hor, tam se ten týden fláká po boudách, pak se vrátí, namaže si hubu krémem, aby vypadal opálenej, a ve společnosti pak říká: Milostivá, přál bych vám vidět ten sešup z Míseček, když fouká fukéř!
Tohle lev neudělá. To udělá vůl.
Ba ne, ani vůl to neudělá. Vůl má hezký oči.

Takhle si to na předscéně kdysi dávno vyprávěli páni Voskovec s Werichem, aniž by tušili, že o mnoho let později se najde až za mořem slané vody, v Kanadě, politik, který si zamlada natřel hubu krémem na boty, aby vypadal jako černoušek, a o pár desítek let později z toho má průšvih jako trám.

Co se to, k sakru a k čemukoliv jinému, děje?

Ó jé, ta Kanada! Ta je ta tam, už je ta tam, a Manitou je na to sám.

Takhle si to prý zpívávali čeští trempíři, kteří sice kvůli devizovým příslibům a výjezdním doložkám většinou nemohli doufat, že kdy v životě pozemském spatří zemi javorového listí, ale o to usilovněji o ní snili.

Sledují-li současné dění v zemi, z níž znají ve své představivosti snad jedině prérie, zlatou horečku (ano, Yukon je kanadský) nebo vodopády u Niagary, kde stával tulák starý, začínají se možná domnívat, že sen může být stokrát lepší než skutečnost.

Přírodě žel, nepletou se.

Tragické změny v téhle nádherné zemi způsobili tatínek a syn Trudeauovi.

Trudeau starší, Pierre Elliott, měl za sebou dráhu spratka z bohaté rodiny, který nejdříve flirtoval s fašismem, po jeho porážce ve druhé světové válce přesedlal na komunismus (vlastně totéž, jen trochu jiný slovník, a ani to ne o moc), když viděl, že tudy cesta nepovede, přehodil výhybku k sociálním demokratům (a zase vlastně totéž, jen trochu jiný slovník, a ani to ne o moc), a když ve své ctižádostivosti zjistil, že své nesporně mesiášské sklony neuplatní ani tam, přešel zcela plynule a bezostyšně k Liberální straně.

A ta ho přijala do svého středu s nadšením zamindrákovaných nevzdělanců, neboť Trudeau starší dovedl budit dojem, že nejdříve je on, pak dlouho nikdo, a teprve potom Sokrates nebo Platón.

Po mnoha letech mezinárodního playboyování (dostal do svého lůžka i osobu tak ohromně hloupou, jako je Barbra Streisandová) si Pierre Elliott namluvil dceru vancouverského bohatce Jamese Sinclaira. Margaret se zalíbila představa života v záři reflektorů a celé manželství bylo poznamenáno palcovými titulky mnnoha bulvárních listů. Paní Margaret zářila na divokých večírcích s rockery (včetně Rolling Stones) i se zahraničními politiky (třeba s Fidélem Castrem, kterému starý Trudeau, sám zarytý levičák, nadbíhal zcela nezakrytě).

Narodili se jim dva synové. Sascha se před lety rozhodl, že tabulka v divokých horách Britské Kolumbie pro něj neplatí. Ten nápis varoval, aby za ni nikdo nelezl, protože ho může zabít lavina. Podle Saschi Trudeaua to mohlo platit nejvýše pro davy nemytých, ne pro něj, syna bohatého politika, který mu vyžehlil i průšvihy s policií kvůli zneužívání drog. Lavina se mu pomstila.

Ten druhý syn, Justin, to v občanském životě dotáhl až na místo učitele divadla (a občas také společenských tanců) na středních školách v Québecu.

Staří příznivci levičáctví jeho otce usoudili, že by mohli zkusit průzkum trhu pro své myšlenky tím, že by národu doporučili mladého Trudeaua co jeho nejnovějšího ministerského předsedu (a, ovšem neveřejně, jejich loutku). Ne, že by mluvili o dynastii. I přesto, že celou dobu od odchodu Trudeaua staršího v národu oživují pověst, že šlo o giganta myšlenky, proti němuž je i takový Spinosa hadr. Šli na to mazaně: představovali mladšího Trudeaua spíše jako elegantního mladíka přiměřeně dlouhého vlasu. Zkrátka: postavili to celé na sexuální přitažlivosti (cizí řečí: sex appeal). Naučili ho pár frázím a spolehli na to, že veřejné sdělovací prostředky hlavního proudu, hlavně pak veřejnoprávní CBC (Canadian Broadcasting Corporation), se přidají.

Je otázka, zda se spletli. I přes drobnost, že Liberální strana pod vedením Justina Trudeaua nakonec zvítězila.

Tady se ukázal základní nedostatek zdejšího způsobu voleb: křeslo v každém volebním okrsku vyhraje ten, kdo skončí na prvním místě (first-by-the-post se tomu říká). Jenže: konservativci Stephena Harpera sice získali 52 procent odevzdaných hlasů, ale liberálové vyhráli ve větším množství volebních obvodů.

A o průšvih bylo postaráno.

Harperovi konservativci vytáhli zemi z dluhů, do kterých ji svými socializujícími pokusy zatáhl Trudeau starší a v níž ji udržovali všichni, kdo přišli po něm. Liberálové Justina Trudeaua dostali Kanadu, zemi vyrovnaného rozpočtu, zpět do dluhů během několika měsíců po volbách.

Skandální činy

Mladý Trudeau je obviňován z řady skandálních korupčních afér. Dokonce i vládní komisař přes otázky etiky v politice musel přiznat (a také přiznal), že mladý Trudeau porušuje zákony země, jak se mu zlíbí. Začalo to vypadat, že mu úporné připomínání těch průšvihů může zlomit v právě probíhající volební kampani vaz.

A tu se najednou objevilo pár obrázků, někdy i pohyblivých, které ukazují mladého Trudeaua před málem třemi desítkami let, jak s hubou namazanou do černa na nějakém školním večírku zpívá hity Harryho Belafonteho, amerického zpěváka původem z Jamajky.

A z toho vznikl skandál. Politicky korektní znalci začali tvrdit, že Trudeau je vlastně zakuklený rasista.

To samo o sobě je naprosto nehorázné, neboť dějiny Kanady neznají politicky korektnějšího (a genderově – fuj, to je slovo! - uvědomělejšího) předsedu vlády. Trudeau vytrvale poučuje národ o všem možném, mění stavbu angličtiny, jen aby byla politicky korektní, bez jediného ohledu na to, zda má pravdu, a teď najednou má být rasista. Skoro třicet let poté, kdy si natřel hubu krémem na boty.

Totiž: politicky uvědomělá banda se opírá o své vlastní pojetí dějepisu. Nemá sice nic moc společného se skutečností, ale v brožurkové formě okresního propagandisty a agitátora zní skvěle.

Stávalo se, že si v 19. století severoameričtí herci natírali huby, aby mohli v divadelních kusech nejrůznější úrovně hrát černošské postavy. Hráli je, tvrdí uražení (a převážně bílí) politicky korektní vykladači dějepisu, co postavy hloupé, nevzdělané, ano, i práce se štítící. Je jim poměrně lhostejno, že vlna vzdělávání začala přicházet k severoamerickým černochům až mnohem později, kašlou také na to, že mnozí příslušníci této rasové skupiny dodnes považují vzdělání za něco zhusta zbytečného. Ostatně, stačí si poslechnout, jak na sebe mluví lidé, kteří se dorozumívají v tzv. Ebony English. Ta staví na tom, že neuznává pravidla, jako kdyby ani žádná nebyla.

Ovšem: ve chvíli, kdy i veřejnoprávní CBC začala hlasitě vykřikovat, že by se Justin Trudeau měl za své faux-pas omluvit, začalo to smrdět.

Volby se nám budou konat 21. října. Konservativci Harperova nástupce Andrewa Scheera začali vytahovat na světlo světa podrobnosti skandálů už známých, ale i skandály dosud neznámé. Na to, aby Liberální strana okamžitě vyrazila s mladým Trudeauem dveře (nebo alespoň způsobila, že by odešel on sám, jakkoliv nedobrovolně), už je pozdě. Zvyklost vyžaduje, že nový šéf strany musí být zvolen sjezdem strany, ať řádným nebo mimořádným. Takový sjezd stojí peníze. A volební kampaň také. A těžko lze očekávat, že by ministerský předseda šel za generálním guvernérem (zástupcem Jejího Veličenstva Alžběty toho jména druhé) a požádal o odložení voleb. Nebo že by generální guvernér žádost schválil.

Zbývalo jediné: vymyslet skandál dostatečně groteskní, aby se dalo říkat: tady je vidíte, zoufalce oposiční, jak na našeho vynikajícího vůdce vytahují jeho mladistvou indiskreci, kterou už dávno napravil svým vzorným politicky korektním chováním.

No, řekněte nám upřímně, je tohle nějaký skandál? Zvláště, když je zveřejněn takhle účelově, jen aby poškodil miláčka všech progresivních sil světa?

Že se ty obrázky nejdříve dostaly na světlo světa péčí amerického týdeníku Time, listu, který nikdo nemůže obvinit z úcty k novinářskému řemeslu, to neudivilo snad nikoho.

Hlavně, že titulky o JustinoviTrudeauovi s černou hubou zastiňují titulky o nezákonném osobním zákroku, aby potlačil vyšetřování korupce ve vztahu mezi stavebním podnikem SNC Lavalin a jeho vládou. Drobnost: SNC Lavalin přispívá pokladně Liberální strany drobnými peněžními dary, a na oplátku obratem získává vládní zakázky za mnohem vyšší částky.

A podobných afér se provalují spousty. Načerněný ksicht předsedy kanadské federální vlády je proti nim procházkou voňavým sadem.

Té taktice se říká postup trojského koně.

A zcela vážně řečeno, bylo by asi velice nepřístojné, kdyby se tahle aféra vymkla jejím tvůrcům z rukou a zlomila mladému Trudeauovi vaz. Měl by prohrát z daleko důležitějších důvodů.

Ale jestli mu politickou kariéru zničí ksicht natřený krémem na boty, pysky vylepšené vypůjčenou rtěnkou a ohromně falešný (a rytmicky nezvládnutý) zpěv hloupého kalypsa, inu, to už se opravdu nedá nic dělat, taková je dnes doba.