Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Sionistické hnutí bylo od počátku definováno jako nacionalistický projekt, jehož cílem bylo vytvořit židovský stát v Palestině. Jeho aktivity — finanční, politické i organizační — byly proto soustředěny výhradně na podporu židovské emigrace do Palestiny a na budování infrastruktury budoucího státu.

Židé, kteří nebyli sionisty a nechtěli do Palestiny emigrovat, nebyli cílem těchto aktivit. Sionisté naopak často považovali diasporu („galut“) za degenerovaný stav židovského národa, který je třeba překonat. Cílem nebylo zlepšovat postavení Židů v zemích, kde žili, ale motivovat je k odchodu.

Existovaly sice židovské charitativní organizace (např. Joint Distribution Committee), které pomáhaly Židům po světě, ale ty nebyly sionistické. Samotné sionistické hnutí se o tyto Židy zajímalo jen tehdy, pokud bylo možné jejich situaci využít jako argument pro potřebu židovského státu (např. pronásledování evropských Židů jako důkaz nutnosti „národní domoviny“).

Sionismus nebyl univerzální židovské hnutí pro všechny Židy, ale ideologický a politický projekt pro vybranou část Židů, kteří přijali myšlenku emigrace do Palestiny. Ti, kdo odmítali, zůstali mimo jeho zájem.

Existují historické prameny, které naznačují, že část sionistického vedení během druhé světové války upřednostňovala vznik židovského státu před záchranou co největšího počtu židovských životů. Sionistické hnutí totiž nebylo univerzálním židovským emancipačním projektem, ale politickým nacionalistickým programem, jehož cílem bylo vytvoření státu v Palestině. Záchrana Židů byla pro sionisty důležitá pouze tehdy, pokud směřovala k naplnění tohoto cíle. Ti, kdo nechtěli emigrovat do Palestiny, často zůstali mimo zájem hnutí, nebo se na jejich utrpení pohlíželo jako na důkaz nutnosti zřízení židovského státu.

Tento přístup se projevil například po roce 1938, kdy světové mocnosti na konferenci v Évianu hledaly způsoby, jak zachránit evropské Židy před Hitlerem. Předseda Jewish Agency David Ben Gurion tehdy prohlásil, že kdyby měl zachránit všechny děti z Německa tím, že je pošle do Anglie, nebo jen polovinu tím, že je pošle do Palestiny, zvolil by druhou možnost, protože nejde jen o počet zachráněných dětí, ale o historii židovského národa. Tento výrok výstižně ilustruje tehdejší ideologickou orientaci hnutí, které chápalo individuální záchranu spíše jako prostředek k dosažení politického cíle.

Sionistická organizace v Německu již od roku 1933 spolupracovala s Hitlerovou vládou prostřednictvím tzv. Ha’avara dohody, která umožnila emigraci asi šedesáti tisíc Židů do Palestiny výměnou za export německého zboží. Tato dohoda ekonomicky pomohla nacistickému Německu, ale zároveň umožnila vznik zárodku židovské ekonomiky v Palestině. I když měla pragmatický smysl, z dnešního pohledu působí morálně rozporuplně, protože šlo o formu spolupráce s režimem, který systematicky pronásledoval Židy.

Existují historické prameny, které říkají, že v roce 1936 vydal Chamberlain zákaz vstupu Židů do Palestiny a zakázal jim prodávat půdu. Tím mnoho Židy v Evropě odsoudil k smrti Po druhé světové válce se Židé vracející z Osvětimi po přežití Holocaustu se vraceli zpět do svých domovů. nikdo je nevítal a byli vystaveni pogromům a nápisům " Židé mohou za druhou světovou válku " Tak se opět vrátili zpět do Osvětimi. V té době vydalo Polsko zákaz Židům opustit Polsko. O Židy v Osvětimi se nikdo nestaral až organizace Mosad le-alija Bet . Ta vyzvala 500 Židů z Osvětimi k pochodu v zimě v mraze k Jablunkovskému průsmyku. Bylo to 100 km v mraze. V. Británie požádala Česko, aby nepouštěla Židy přes ČR. ČR neposlechlo a připravilo pro ně vlak. Po celou cestu se V. Británie se snažila vlak zastavit. Zmíněna organizace nakupovala staré vyřazené lodě a snažila je dostat do Palestiny. V. Británie lodě pochytala od táhla jejich lodě do koncentračních táborů. Největší byl na Kypru. Mnoho Židů to zaplatilo Životem. Přežili holocaust a návrat do Palestiny ne. V těchto táborech se tísnilo 50 000 Židů. Tábor byl obehnán ostnatým plotem se strážnými věžemi s kulomety. Teprve na nátlak USA, Italie, Francie byla nucena V. Británie souhlasit s rozdělením Palestiny, kterou si chtělo původně nechat pro sebe.

Je pravda, že po druhé světové válce se britská politika vůči židovské imigraci do Palestiny změnila v otevřeně restriktivní, ale nelze zapomínat, že samotný sionistický projekt byl na jeho počátku koloniálním podnikem, který vznikl a fungoval s podporou Britského impéria.

Po první světové válce získala Velká Británie mandát nad Palestinou od Společnosti národů a sionismus se stal součástí širší imperiální strategie Londýna na Blízkém východě. Cílem nebylo vytvořit nezávislý židovský stát, ale zajistit britský vliv v regionu mezi Suezem, Egyptem a ropnými oblastmi Mezopotámie. Balfourova deklarace z roku 1917 – často citovaná jako základ mezinárodní podpory sionismu – byla v podstatě koloniálním dokumentem, který měl získat podporu židovských elit pro britské válečné cíle a upevnit pozici Británie v Palestině.

V meziválečném období Británie sionisty skutečně podporovala: umožňovala organizovanou židovskou imigraci, udělovala jim privilegia při koupi půdy a pomáhala při zakládání židovských institucí a ozbrojených složek, jako byla Haganah. Palestinští Arabové byli přitom vnímáni jako podřadní domorodci, jejichž zájmy byly obětovány ve prospěch imperiální rovnováhy a židovské kolonizace.

Až později, když začaly propukat arabské vzpoury a násilí mezi komunitami, Británie pochopila, že sionistický projekt se stává zdrojem nestability, který ohrožuje její kontrolu nad celým regionem. Proto se po roce 1936 začala od sionismu postupně odvracet a snažila se omezit židovskou imigraci — ne z nenávisti k Židům, ale ze snahy udržet imperiální rovnováhu a předejít ztrátě kontroly nad kolonií.

Je tedy nepřesné tvrdit, že Británie byla od počátku protivníkem sionismu. Naopak — bez britské podpory by sionistický projekt vůbec nevznikl a nebyl by životaschopný. Teprve když se sionismus stal pro Británii politicky nebezpečný, Londýn začal měnit kurz. To však nic nemění na tom, že Izrael je přímým dědicem původního koloniálního modelu: osidlovacího, exkluzivního a vybudovaného na moc

Podobně kontroverzní byly i postoje sionistických organizací vůči návrhům na záchranu Židů mimo Palestinu. Britská vláda například uvažovala o přijetí dvaceti tisíc židovských dětí dočasně do Velké Británie, ale někteří sionističtí představitelé to odmítali, protože se obávali, že by tyto děti po válce už neodjely do Palestiny. V Maďarsku pak sionistický funkcionář Rudolf Kastner vyjednával s Eichmannem a získal povolení k odjezdu několika stovek vybraných osob do Palestiny výměnou za mlčení o deportacích ostatních. Po válce byl v Izraeli obviněn z kolaborace a soud potvrdil, že vědomě zatajil informace o osudu deportovaných Židů, aby neohrozil dohodu s nacisty.

Z historického hlediska nelze tvrdit, že by sionisté chtěli nechat Židy zahynout, ale je zřejmé, že jejich hlavní snahou nebylo zachránit všechny za jakoukoli cenu. Primárním cílem bylo vybudování židovského státu, i kdyby to znamenalo obětovat část populace. Tato ideologická priorita vysvětluje, proč byly některé možnosti záchrany Židů mimo Palestinu ignorovány nebo dokonce odmítány. Šlo o směs pragmatismu, ideologické slepoty a politického kalkulu, který měl z dlouhodobého hlediska posílit židovský národní projekt.

Tento aspekt dějin zůstává v Izraeli dodnes citlivým tématem. Zpochybňuje totiž morální obraz sionismu jako hnutí, které sjednotilo a zachránilo židovský národ. Historici jako Tom Segev v knize The Seventh Million nebo Lenni Brenner v Zionism in the Age of the Dictators na základě archivních pramenů ukazují, že záchrana jednotlivých Židů byla v logice sionistické politiky druhořadá, pokud nevedla k posílení projektu židovského státu.

S nacisty spolupracovali Arabové a muslimové. Muftí Hajj Amin Al Husseini, který byl přítelem Himmlera, i Hitlera, zakládal muslimské jednotky SS na Balkáně, vyzýval k rozšíření "konečného řešení" na Blízký východ.

Zatímco stovky tisíc Židů bojovali ve spojeneckých armádách. Půl milionu Židů v bojovalo v Rudé armádě, dalších půl milionu v americké armádě a zbývající půl milionu v britské, polské, československé, jihoafrické a australské armádě.

Mnozí Židé se zasloužili o své i naše osvobození, zatímco Arabové a muslimové byli nacisté. byť se snažíte fakta okecávat, omlouvat Araby a muslimy ve jménu Vaši nenávisti k Židům.

Ale to už jsme včera měli. Vy jste napsal stejně protižidovský text, na který já reaguji úplně stejně.

Sionismus nemá s ideologií nic společného. Ze sionismu dělají ideologii antisemité a lidé chudí duchem. Sionismus není ideologie, ale hnutí. Název je odvozen od posvátného pahorku Sion v Jeruzalémě. Sionismus byl založen v Basileji v 19 století, jako reakce na pronásledování Židů. Původní cíl byl založení státu v Izrael v původní vlasti Židů. Sionismus je hnutí, která má bránit židovství před soustavným pronásledováním, odnárodňováním pokřesťanšťováním a případně fyzickou likvidací. Dosáhnout pozitivního řešení vztahu mezi křesťanstvím a judaismem, Židy a arabským světem. Napomáhat propojování Židů kteří žijí v diaspoře. Jako výraz národně osvobozeneckého a emancipačního hnutí Židů opírat se o judaismus jako židovské národní. náboženství

Sionismus není nic jiného než ideologie - parazitická, predetorní, nenávistná ideologie mající kořeny společné s německým fašismem a britským kolonialismem - blouznivý sebeklam o "vyvoleném národu".

Islám je genocidní kult smrti, vražedná nenávistná nelidská ideologie, postrádající jakýkoliv soucit, lásku a slitování.

Sionismus je židovské vlastenecké hnutí, nejúspěšnější dekolonializační hnutí, Země Izrael se totiž vrátila jejich jediným právoplatným vlastníkům- Židům. Zloději a uzurpátoři Izraele Arabové na ni nemají žádný nárok.

"Ryšlinku", "Ryšlinku", víte vy vůbec, co to plácáte?

.

Sionismus není ideologie

"predetorní". jednak to slovo máte špatně, jednak mu nerozumíte.

O fašismu a kolonialismu nám, chlapče, nevykládejte. Z pohodlí vašeho obýváku tomu ani porozumět nemůžete.

A "vyvolený národ"? trochu se dovzdělejte a přečtěte si o tom něco. Budete velice překvapen.