Prezident Francie Macron nedávno znovu zopakoval, že reálně zvažuje vyslání francouzských vojsk na Ukrajinu a že nějaké Rusko o tom nebude rozhodovat. Myslím, že s ním je nutno souhlasit.

Pravdu má, tenhle motýl Emanuel. Rusko určitě nebude a ani nemůže rozhodovat o tom, zda Francie (nebo jiná členská země NATO) pošle své vojáky na ukrajinské území. Bude ale rozhodovat o tom, jakou zvolí reakci. A ta se třeba Francouzům nebude líbit.

Už slyším rozhořčenou argumentaci, že na nějakou reakci, která „se nebude líbit“, nemá Rusko právo. Možná je to i argumentace formálně pravdivá. Ale trochu se podobá argumentaci jednoho řidiče, který spěchá po hlavní silnici a blíží se ke křižovatce. V tom mu do cesty z vedlejší silnice vjede náklaďák. Náš řidič rozhořčeně zvolá: náklaďáku, na to nemáš právo! Načež pokračuje stejnou rychlostí, do náklaďáku to napálí a zabije se s dobrým pocitem, že je v právu.

Při pohledu na dnešní evropské politiky člověk snadno získá pocit, že jsou mezi nimi samí řidiči, kteří si ze svých aut brzdy rovnou odmontovali, protože přece jedou po hlavní a nikdo nemá právo jim křížit cestu. No, právo možná nemá, ale…

Připomínáme si v těchto dnech 80. výročí osvobození, i když se učíme používat termín „konec války“, tedy jakože ta Druhá světová válka skončila tak nějak sama od sebe. Mluvit o osvobození je neslušné, protože přece nešlo o osvobození, ale o novou okupaci. Sovětská vojska nás sice opustila v říjnu 1945 (na 23 let), zatímco americká neopustila Německo od jeho porážky už nikdy a z tohoto pohledu bychom tedy museli považovat Německo za stále okupované.

O osvobození se mluvit vlastně smí, ale jen u té části naší republiky, kterou osvobodili Američané. Těch sice na našem území padlo asi tisíckrát méně než příslušníků Rudé armády (a asi dvěstěkrát méně než Rumunů), ale jako rodák z Chebu, o který Američané museli opravdu bojovat, bych si nedovolil zlehčovat byť jen jedinou oběť.

Vzpomínky na 80 let staré události se dnes pojímají jako vhodný příspěvek k celkové vyšroubované militarizaci společenské atmosféry. Pokud ale dnešní doba něco připomíná, tak je to daleko spíše První světová válka, lépe řečeno nálady a pocity, které jí předcházely.

I tehdy pamatovali opravdické velké vojenské střety jen nejstarší kmeti. I tehdy měly evropské státy za sebou dlouhé období ekonomického rozvoje a růstu životní úrovně. I tehdy byli naše předkové svědky ohromného technologického pokroku. I tehdy se tento pokrok nevyhnul zbraňovým systémům – těšně před rokem 1914 byly do výzbroje armád zařazeny tanky, letadla, moderní děla, bojové otravné plyny, balony, zpravodajská technika. I tehdy si nikdo reálně neuměl představit hnus a utrpení opravdové války s masakry milionů mladých mužů, i tehdy se mělo za to, že armády slouží k zastrašení a reprezentaci, a ne ke vzájemnému masakrování.

I tehdy, v době večírků a bálů, promenádních koncertů, oslav a kulturních počinů, ve vzduchu cosi smrdělo. I tehdy se šroubovaly sázky, zapomínalo na reálné zájmy, navazovala podivná spojenectví a přijímaly nesplnitelné závazky. Bouchání do stolu bylo přece jen jako. Fráze o historické úloze a nároku na preferované uspořádání světa přece nikdo nemyslel doslovně. Podobnost naší a tehdejší doby je až mrazivá.

Ale zpátky k Macronovi a dalším „ochotným“, kteří vytrubují připravenost k vyslání vojsk k Dněpru. Často operují termínem „mírové síly“. Na to se podívejme blíže. Na Ukrajině zuří válka. Jak může skončit? Jedním ze způsobů, jakým končívají všechny války lidských dějin.

Prvním způsobem je dlouhodobé zamrznutí konfliktu. Velké operace ustanou, občas se odehraje menší kontrolovaný konflikt, napětí trvá, ale třeba i po celá desetiletí nepřeroste zpět ve válku na plný plyn. Korea. Kypr. Sinaj. Karabach. Řešení je to nestabilní, ale aspoň se neumírá ve velkém. Je dost důležité, jak je čas formalizovaného či neformálního příměří využit. Je to minové pole (někde doslovné), kolem kterého se nedupe ale chodí po špičkách.

Druhým je totální výhra jedné strany a totální prohra druhé. Vítěz bere vše a určuje podmínky. V poraženém doutná jiskra revanše, ale na dlouho dobu se na nic nezmůže. Časem takto vzniklé uspořádání vroste do života a někdy bývá nakonec tak nějak přijato. Jenže. Předtím je nutné jednoho ze soupeřů rozflákat na cucky. Jak by toto flákání vypadalo s prstem na červeném tlačítku, co by možná měl někdo vysvětlit.

Třetím koncem je pat. Dohoda. Remíza. Kompromis. A dlouhá cesta k usmíření. Dohoda musí vést ke stabilnímu uspořádání bez dramatického pocitu křivdy jedné ze stran. Často se to neobjede bez strany třetí. V roli zprostředkovatele, garanta, pozorovatele a ranhojiče.

Pokud někdo neprotlačuje jednu z prvních dvou verzí, měl by si uvědomit, co vyžaduje ono řešení třetí. A jsme u oněch „ochotných“ a jejich „mírových sil“. Ty by totiž mohly nastoupit jen v případě, že jejich nasazení bude součástí dohody účastníků konfliktu. Tedy s jejich souhlasem. Říkají nám tedy „ochotní“ Macronové a další, že počítají se souhlasem také Ruska jako s podmínkou sine qua non? Říkají, že takového souhlasu lze dosáhnout jen tím, že by takové síly chránily dohodu před porušováním z jakékoli strany, a nikoli že by chránily bezpečí a zájem jen jedné ze stran? No, to se nahlas neříká.

Pokud ale někdo myslí, že takového souhlasu není k vyslání „mírových sil“ třeba a že ty síly by tam mír šly nějak zajistit, pak by pochopitelně nešlo o mírové síly, ale o síly válečné, bojové, bojující. Říkají to autoři těchto iniciativ? No, neříkají. Zamlčují. Zamlčují, že souhlas obou stran je nutný a že bez něj jde o vstup do války.

Tu pochopitelně nikdo nechce. Podobné verbální iniciativy se nevyhlašují vážně, ale jen jako demonstrace charakteru, odhodlanosti a síly. Berme je tedy tak. Do chvíle, než to nějaký horlivý ochotný vezme fakt vážně a rozjede se po dálnici plnou rychlostí. Co na tom, že tam je nepřehledná křižovatka. Jedeme přece po hlavní a máme právo na přednost, ne? Chcete snad někdo relativizovat či zpochybňovat dopravní předpisy?!

Jaký že to máme rok? Thomas Edison si právě nechal patentovat gramofonovou desku a Viktor Kaplan sestavil svou turbínu. Čas plný naděje...

psáno pro časopis TO