Tak nám německá levicová vláda dovládla. Levicovost a progresivismus bylo totiž to jediné, co měli členové „semaforové“ koalice společného. Tak to obvykle bývá u koalic, které se dávají dohromady „proti někomu“ a ne na základě průniku svých politických programů.

Rudá sociální demokracie se podílela téměř na všech poválečných vládách. Mívala ve svém středu silné osobnosti a čerpala z mohutné podpory odborů. Však také její elektorát tvořili především zaměstnanci průmyslových firem. Podobně jako socialisté a sociální demokraté jiných zemí (včetně té naší) se ale na svůj tradiční elektorát vykašlali a začali nadbíhat rozmazlené pokrokářské velkoměstské mládeži, takovým těm hipsterům, kterým je prosperita německého průmyslu ukradená, protože je obvykle živí granty nebo rodiče. Sociálně demokratický volič tak zůstal opuštěn, zčásti si našel zastání u AfD nebo u postkomunistů.

Zelené světlo semaforu překvapivě patří Zeleným. Ti jsou naprostý krajní extrém. Takový, že je pro ně i levičácká SPD málo pokrokářská. Zelení se nevzdali svého sebevražedného tažení proti německému průmyslu a zemědělství ani poté, co převzali významnou část zodpovědnosti za chod státu, a ani poté, co jejich hujerská grýndýlovština začala přinášet své jedovaté ovoce v podobě řetězového krachu německých průmyslových firem, především automobilek. A nevzdali se ani své extrémní genderové a multikulti ideologie, přestože i jejich včerejší voliči vidí, že takhle cesta vede leda do zeleného pekla.

Žlutí, to jsou salonní Svobodní demokraté, kteří nikdy žádný program nepotřebovali, dohodli se vždy skoro s každým, vždy u všeho chtěli být a zásady by jim v této přizpůsobivosti jen překážely. Jenže i na ně je parta revolučních dobrodruhů, kteří dnes sedí ve spolkové vládě, až příliš neurvalá. Svobodní mají radši klid ve svém koženém křesle u sklenky dobrého pití, a ne nějaké buntování na civilizační barikády.

Tohle vše mohlo fungovat možná za nějakého ideálního politického a ekonomického počasí, ale ne v době, kdy boj s podnebím a miliony Arabů a Afričanů přivádějí Německo do nejhorší krize od sjednocení. A tak se členové koalice hezky poštěkali, pofackovali - a ženou zemi k předčasným volbám.

V opozici kromě malých stran číhá sestava CDU-CSU, ale ani ta zdaleka není imunní vůči bruselskému zelenému a pokrokářskému fanatismu, plus Alternativa für Deutschland. U ní platí, že o co má větší podporu u veřejnosti, o to větší odpor k ní cítí politická a byrokratická elita, která si zvykla na to, že jí Německo patří. A tak AfD čelí měkkým i tvrdým formám kriminalizace, ostrakizace, šikany, izolace a skandalizace.

A nás se to vše týká mnohem víc, než bychom si přáli. Německo má problém. Velký problém. A nedostane se z něj, dokud tam nedojde k širší společenské shodě na tom, co tento problém způsobilo a působí. Takže to podle všeho vypadá na dlouhodobou agónii než na rychlý a ozdravný chirurgický zákrok. Držme jim palce.

psáno pro IVK