Schengen byl prodán veřejnosti jako úžasná věc: Nebudete muset na hranicích ukazovat pasy.

Bezpochyby dobrá věc. Urychlilo to průjezd hranicemi, což je třeba pro lidi, kteří přes hranici jezdí denně do práce, významná úspora. Navíc odpadl opruz s tím, když si někdo doma zapomněl pas (nebo ho chytře ztratil).

Nikdy jsem neviděl, že by policisté zneužívali tuto svoji moc a někoho jenom tak z dlouhé chvíle posílali domů, jako to s oblibou dělají imigrační úředníci v USA. Nicméně nepochybuji, že i takové případy se vyskytly. I toto se tedy Schengenem odstranilo.

Toto bylo všechno, co nám k tomu řekli. A lid jásal, veselil se a tančil na náměstích.

Obecně je jistě třeba ocenit každou změnu, kdy ctihodné občany přestanou otravovat policisté s pistolemi jenom proto, že si dovolili nasednout do auta a někam odjeli.

Nicméně Schengen má také svoje nevýhody. Jak už jsem psal v jiném svém článku:

Schengen nejsou otevřené hranice. Schengenská imigrační politika šikanuje občany cizích států např. bytovými prohlídkami, občany států mimo EU ponižující vízovou povinností atd. Ztotožňovat Schengen s otevřenými hranicemi je totéž jako ztotožňovat evropský jednotný trh s volným obchodem. Obojí je vnitřně přeregulovaný a navenek uzavřený systém, na hony vzdálený otevřeným hranicím nebo volnému obchodu.

Ale co je možná ještě důležitější:

Schengen je institucionalizovaný policejní superstát. Informace o občanech států Evropské unie sbírá jedno čmuchací centrum (v tzv. Schengenském informačním systému je už přes 46 miliónů záznamů, pdf) a nutnou podmínkou členství v schengenském prostoru je evropský zatykač, který je přímo antidefinicí vlády práva.

Hraniční kontroly byly obnoveny na hranicích Německa s Francií, na hranicích Německa s Dánskem a na několika dalších hranicích.

Takže výhoda Schengenu (volný průjezd hranic) je pryč, ale všechny nevýhody pořád fungují. Takže jako je to v politice obvyklé, ze dvou možností s výhodami a nevýhodami jsme si vybrali samé nevýhody. Pořád můžeme být vydáváni do zemí s justicí ještě horší, než je ta česká, za věci, které jsme nikdy nespáchali a v ČR ani nejsou trestným činem. Pořád nás sleduje SIS II a pořád nemůže Česká republika vést autonomní vízovou politiku (např. zrušit vízum pro nějakou zemi). Ale výměnou za to můžeme stát na hranicích jako ocasové.

A tak to, milé děti, dopadá vždycky, když se státu dají nové pravomoce. Na výhody se zapomene nebo se v nějaké příhodné krizové situaci zruší, ale nevýhody tu s námi jsou navždy. Říká se tomu efekt západky a příkladů existuje bezpočet.

Když ministr Langer, který hlasoval proti vstupu ČR do EU, na semináři CEPu představoval, jak je Schengen úžasný, a Lukáš Petřík mu oponoval, doslechli jsme se z publika, že odpůrci Schengenu jsou jako komunisti. Zásadní nedůvěra k nárůstu státu (i když kompenzovaného něčím pozitivním) však pramení ze znalosti ekonomické teorie veřejné volby (již zmiňovaný efekt západky) a z ryze pravicové nedůvěry k velké vládě.

Ať už totiž zavedete jakkoliv výborná opatření v protikladu k nárůstu vlády v jiné oblasti, nakonec se k moci vždy dostanou vaši odpůrci, a tuto vládní moc použijí k účelům, jež se vám líbit nebudou.

Proto nikdy nevěřte žádnému nárůstu vlády za žádným účelem.