Pár úvah o tom, jaká může být budoucnost pouštní monarchie, a co to znamená pro nás

Před pár dny jsem pro Zdroj.cz napsal článek Království temnoty, pojednávající o případu saúdské občanky Rahaf Kunúnové. Té se podařilo uprchnout před vlastní rodinou i před saúdským státem a nyní získala azyl v Kanadě. Gratuluji a doufám, že ve svém novém bydlišti bude v bezpečí; přeci jen veřejně odpadla od islámu a může se najít nějaký shithead, který se rozhodne vykonat na ní šaríjský trest za odpadlictví z vlastní iniciativy.

Do článku se nicméně nevešla řada dalších úvah a myšlenek, které bych rád doplnil zde.

*****************************

Rostoucí vliv politického islámu v Evropě a potažmo ve zbytku světa je téma, ke kterému se občas vracím ve svých článcích. Dost často potom dostávám takové ty standardní námitky typu „islám přeci není monolit“ a „na tohle či ono se přeci názory v islámském světě liší“.

Hm. Je pěkné hrát teoretické šachy na téma „co je pravý islám“ vs. „co není pravý islám“ a kochat se různorodostí projevů islámských kultur v průběhu staletí a na různých kontinentech. Ale někdy mám pocit, že lidé zabředávají do těchto jistě intelektuálně zajímavých detailů hlavně proto, aby nemuseli věnovat pozornost nepříjemné politické realitě: v soužití muslimů a nemuslimů roku 2019 hraje kritickou roli to, jakým způsobem se islám pěstuje a vykládá v Medině a Mekce. To je daleko, daleko podstatnější než cokoliv, co hlásají nějací politici či jejich poradci, případně arabisté ze západních univerzit.

Existují různé výjimky, například Turecko se svoje vlastní lidi snaží nábožensky vychovávat samo skrze pobočky svého státního náboženského úřadu Diyanet, a to i v diasporách. Jde přitom právě o to, aby se saúdský vliv na turecké věřící omezil na minimum. Ale jinak mají Saúdové mezi sunnitskými muslimy samozřejmě vliv značný; za prvé skrze peníze, kterých vydávají na šíření islámu po světě dost, za druhé tím, že ovládají Medinu a Mekku, z čehož plyne obrovská prestiž.

Zajímavá otázka je, jak je to s tím opačným vlivem, tj. s plíživou westernizací Saúdské Arábie. To je totiž jedna z našich potenciálních nadějí do budoucna.

*****************************

Na rozdíl třeba od Severní Koreje není Saúdská Arábie nějak zvlášť sociálně izolovaná země. Její občané běžně cestují po světě a hodně jich vyjíždí do západních zemí jako turisté, obchodníci a studenti.

Ta studentská populace je docela početná – podle materiálu z roku 2015 se jednalo o 200 tisíc mladých Saúdů, z toho čtvrtina byly dívky. Tahle mládež je „venku“ exponována úplně jiným kulturám a bystřejší z nich si přitom nemohou nepovšimnout, že:

1. Státní zřízení jejich země, dědičná absolutní monarchie provázaná s wahhábistickým klérem, je naprostý anachronismus, kus středověku jaksi propadlý dírou v časoprostoru doprostřed moderního světa, kde se vyjímá asi stejně elegantně jako krvavý steak v polici plné knih.

2. Ostatní státy se se Saúdskou Arábií „přátelí“ hlavně kvůli $, $ a ještě jednou $, ale dobré jméno za hranicemi rozhodně nemá a beze svých petrodolarů by na mezinárodní scéně hrála roli Islámského státu II., nebo možná, v nejlepším případě, něčeho jako Súdánu.

3. Míra závislosti fungování země na práci cizinců – počínaje nekvalifikovanými dělníky a chůvami, konče chirurgy a programátory – je v jejich vlasti naprosto extrémní, vysoce přesahující běžné standardy vyspělého světa. Což je strukturální slabost, která se nedá úplně zakrýt ani stavbou pyšných mrakodrapů tyčících se z pouště (a navržených v Londýně, postavených rukama Indů a spravovaných personálem z Filipín).

Mládež je vždycky trochu rebelská a zpochybňuje kréda hlásaná systémem. V sekulárněji orientovaných arabských státech, jako je Sýrie a Tunisko, to znamená tendenci se chytat islámu. V nábožensky orientované zemi, jako je Saúdská Arábie, by se dal čekat opak, příklon k sekularitě. Který třeba časem to státní zřízení podkope a povede k jeho pádu, stejně jako když kdysi padl režim perského šáha, jenom v opačném směru. Oslabení či dokonce demontáž wahhábistické monarchie by nejspíš dost otřásla sebevědomím vousatých kazatelů, zvláště kdyby jim zároveň vyschly dotace.

(Jestli je na světě jeden Satan, kterého se bojí wahhábisti i nevěřící bez rozdílu, je to zastavení dotací.)

Otázka zní: může se něco takového stát? Dokážeme změřit nebo aspoň nějak doložit, že takový vývoj probíhá?

*****************************

Jedno je jisté: nemůžeme se jen tak začít vyptávat. Saúdské zákony klasifikují ateismus jako terorismus. Což znamená, že k nevíře se tam bude veřejně hlásit jen člověk, kterému na vlastním životě zas tak moc nesejde.

(Naštěstí v těchto případech aspoň částečně funguje mezinárodní tlak. Například odpadlík Ahmad al-Šamrí dosud žije, i když byl před rokem a půl odsouzen k smrti. Otázka je, jak žije; saúdské vězení pro kacíře asi nebude žádný Hilton.)

Existuje sedm let starý anonymní průzkum agentury Gallup, podle nějž 5 % Saúdů je „přesvědčenými ateisty“ a dalších 19 % se považuje za „nenábožné“; respondentů bylo celkem 502, což už může být reprezentativní vzorek. (Kompletní výsledky zde ve formátu PDF.)

Je zajímavé, že to jsou vyšší hodnoty než v mnoha jiných muslimských zemích, které považujeme za rozvinutější (např. Jordánsko). Za pozoruhodné považuji i to, že tvrdý zákon prohlašující ateismus za druh terorismu vyšel v Saúdské Arábii dva roky poté. Taková represivní opatření jsou většinou ze strany establishmentu reakcí na nebezpečí, které se mu jeví reálné.

Podobná statistika v průzkumu z roku 2008 říká – a to už je hodně překvapivé – že 56 % Saúdů chodí do mešity jen „jednou ročně nebo při významných příležitostech“, kdežto v Pákistánu je takhle vlažných jen 9 % populace. A naopak: častěji než jednou týdně zavítá do mešity jen 12 % Saúdů, ale 50 % Pákistánců. (PDF, viz tabulka na straně 19).

Což je konzistentní s tvrzením jednoho mého známého, který jel do SA obchodně poprvé někdy v roce 1995 a naposledy před pár lety. V království platí zákon, podle nějž se po dobu pravidelných modliteb musejí zavřít obchody, včetně těch v obchodních centrech.

No, a podle toho, co dotyčný říká, se koncem 90. let lidé opravdu v takový okamžik většinou šli modlit, kdežto dneska ty rodiny vyhnané z kaváren a butiků jen tak posedávají po lavicích, hrají si s tablety a iPhony, a čekají, až se zase rolety vytáhnou a začne nákupní tóčo. (Wifinu by si prý ani kvůli modlitbám nikdo vypnout netroufl.)

To je samozřejmě zprostředkované tvrzení, ale tenhle chlapík mi ještě nelhal, nebo jsem jej u toho ještě nepřistihl, takže mu věřím.

*****************************

Dalším měřitelným jevem, který podle mého názoru naznačuje oslabování náboženských vlivů v populaci, je prudký pokles plodnosti v království. Podle CIA World Factbook činila roku 2017 průměrná plodnost 2,09 dítěte na ženu, což je hodnota typická spíše pro „nevěřící“ země.

Znamená to, že mladí Saúdové se už nechtějí držet tradičního modelu početné rodiny? Myslím si, že minimum, co se z toho dá vyčíst, je skutečnost, že saúdské dívky a mladé ženy jsou skrytě daleko emancipovanější, než jejich vrstevnice v Iráku, Afghánistánu či v Nigeru. Zákon je sice může přinutit k tomu, aby ven chodily obalené až po oči, ale plánování rodiny mají evidentně ve svých rukou.

Další zajímavý údaj, i když jen těžko ověřitelný: irácký ateista Bassam al-Bagdádí, žijící ve Švédsku, přeložil do arabštiny knihu Richarda Dawkinse „Boží blud“ a dal ji k volnému stažení. Tvrdí, že už byla stažena desetmilionkrát - a tři miliony stažení šly do Saúdské Arábie. To je docela vysoký a nadprůměrný podíl, třicet procent; v mase 420 milionů arabsky mluvících lidí přitom tvoří Saúdové jen několik procent. (Musíme ale vzít v úvahu to, že v chudších arabsky mluvících zemích bude hodně negramotných, případně lidí bez přístupu k internetu.)

Dám-li si to vše dohromady, jeví se mi to tak, že případ uprchlé dívky je jen špičkou ledovce. Že pod hladinou temného jezera wahhábismu se něco odehrává a časem můžeme být docela překvapeni, co se ještě stane. Nespoléhal bych na to, ale trochu optimismu z toho přeci jen čerpat můžeme. Svobodomyslní lidé – naši potenciální spojenci – existují i v baště protivníka, a není jich úplně málo.

A možná, možná bychom jim jednoho dne mohli nějak pomoci.

*****************************

Hudební epilog
Pro pěkný, klidný večer.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora