Povídání o osudu jedné světové metropole.

San Francisco dnes

Žiju v sanfranciské aglomeraci už více než 35 let. Od zmíněných 80. let až do dnešních dnů vládne San Francisku, stejně jako celé Kalifornii, levicová politika. Státní správa a legislatura je zcela v rukou demokratické strany a její vedení vynakládá veškerou energii na své znovuzvolení a také dbá, aby peníze daňových poplatníků bezpečně putovaly do kasy mocných odborů, štědrých penzijních fondů pro státní zaměstnance a aktivistických advokátů zejména v poli ekologických a diskriminačních kauz. Kalifornie je nesmírně bohatá země, šestá největší ekonomika světa, světové centrum elektroniky, biochemie a letecké technologie. Příjem z daní je nepředstavitelný, a přesto stále chybí peníze. Každé volby s sebou přinesou desítky nových propozic na různé projekty a státní programy, které musí vláda financovat formou státních půjček a bondů. Jakákoliv opozice proti navyšování státního dluhu, který pocítí příští generace, je okamžitě sestřelena argumenty, že sobecká pravice nechce uvolnit peníze učitelům a požárníkům. Vždycky to jsou učitelé a požárníci, o které je třeba pečovat a na které se pak jaksi zapomene.

Pokud je politika v Kalifornii levicová, správa San Franciska je pak extrémně levicová. Městská rada se předhání v návrzích zákonů, ze kterých se i demokraticky smýšlejícímu voliči často zatočí hlava. Levicové odbory prosazují extrémně vysoké mzdy, které běžný zaměstnavatel nemůže vyplácet, a proto se menší a střední podniky stěhují do sousední Nevady, Arizony či do k podnikání přátelského Texasu. Ze San Franciska téměř zcela vymizela výroba spotřebního zboží a kdysi čilý námořní přístav v podstatě přestal existovat. Cokoliv spojené s vojenskou technologií bylo z města vytlačeno. S tím vším začala mizet střední třída, rodiny s dětmi a běžná populace. Místo spravedlivého ráje pro všechny pracující, tak často deklarovaného v období voleb, se San Francisco stalo místem s nejdrastičtějšími sociálními rozdíly. Dnes tu mohou žít jenom lidé extrémně bohatí či extrémně chudí. Populace bezdomovců se zvýšila proti 80. létům více než pětinásobně. Město dnes vynakládá ze svého rozpočtu neuvěřitelných 500 milionů dolarů na zvládání (managing), čili ne už na odstranění (eradication) tohoto problému. To činí téměř 100 000 dolarů na jednoho bezdomovce. Za třicet let tohoto kralování se počet bezdomovců nikdy nesnížil. Naopak štědré dávky, beztrestnost a samosvazující regulování místní policie lákají další a další. Na ulicích se dnes indiferentní programátoři, ajťáci a jiní baťůžkáři, již ze svých nepředstavitelných platů platí nepředstavitelné nájmy v ekologických mrakodrapech, vyhýbají na svých elektrokoloběžkách lidským exkrementům a jejich původcům. Městská rada vydává mapky pro návštěvníky, na kterých jsou barevně odstíněné stupně pokálenosti chodníků v jednotlivých blocích. Na rozích postávají rozpačití turisté, kteří si sami pro sebe hledají hledají nějaké omluvné vysvětlení pro tuto spoušť a pokládají to vše za nějaký momentální problém, který jako na potvoru musel vypuknout zrovna v době jejich drahého výletu.

V oblasti sociální politiky a trestního práva se město zmítá v záplavách nařízení, která zakazují, pod hrůznou představou možné diskriminace, uplatňování základních zákonů potřebných pro fungování běžné společnosti.

Mnoho příspěvků v Neviditelném psu se již zmínilo o faktu, že nelegální přistěhovalec, který spáchá zločin, jakkoliv vážný, nesmí být vydán federálním institucím, naopak je pouze zaregistrován a okamžitě propuštěn na svobodu podle tzv. Sanctuary City Law, jež zakazuje policii v San Francisku spolupracovat s jinými jurisdikcemi. Je to zvrácená podoba dlouholeté tradice města jako útočiště pro lidi jinaké či někam nepatřící, která však nikdy nezahrnovala lidi páchající zločin na jiných či na společnosti.

Tak jako za stalinismu, kdy si nikdo nebyl jistý tím, co přinese zítřek, i zde se neustále přejmenovávají školy a veřejné budovy podle toho, jak se s každou politickou vlnou včerejší modly levice stávají podezřelými osobami. V jedné ze středních škol existovala již od dob F. D. Roosevelta památkově chráněná nástěnná malba zobrazující osídlování Kalifornie a s ní i těžký osud původních indiánských obyvatel a přivlečených otroků. Malba pod názvem “Život Washingtonův”, jejímž autorem byl komunistický umělec sovětského původu Viktor Arnautoff a která byla po desetiletí vyzdvihována jako vynikající příklad levicového umění, se pojednou dostala pod palbu kritiky. Městská rada a školský výbor usoudily, že malba je pro žáky nevhodná, protože ukazuje trpící indiány a černochy a může v mladých lidech vyvolat trauma nebo naopak nevítanou inspiraci. Bylo rozhodnuto, že malba bude nenávratně odstraněna. Teprve po mnoha interpelacích domácích i zahraničních levicových kruhů nakonec rada svolila, že malbu nezničí, jenom zakryje celoplošnými panely. Podobné absurdity se dějí v San Francisku dnes a denně.

Tak jak je vedení města, počínaje primátorem (mayor) a konče vedoucím školství (school superintendent), krajně levicové, dosažení vysoké pozice v městské hierarchii znamená důležitý krok vzhůru a znamenitý záznam v politickém resumé. Jeden ze šéfů vzdělávání, Bill Rojas, Hispánec s vysokými politickými cíli, stačil za svého působení v devadesátých letech zruinovat školství a jeho financování. Po vypršení jeho období mu byl okamžitě nabídnut post šéfa školství v Dallasu, s dvojnásobným platem, bez ohledu na jeho předchozí výsledky. Stačilo, že má příhodnou etnicitu. Předchozí primátoři jako Diane Feinsteinová či Gavin Newsom úspěšně vystartovali za vyššími cíly. Jeden z bývalých primátorů byl Willie Brown, mazaný a vcelku sympatický černoch, který třímal politické otěže v regionu po dlouhá léta. Ten měl ve zvyku udržovat si kolem sebe harém pohledných uchazeček o budoucí politickou kariéru, kterým pak skrze své konexe pomáhal k solidnímu startu. Jedna zvláště přičinlivá milenka, jakási Kamala Devi Harrisová, jejíž matka je z Indie a otec byl movitý profesor ekonomie tmavé pleti původem z Jamajky, se rychle naučila, jak se obrnit neprůstřelnou vestou s názvem Oběť otrokářské minulosti (ačkoliv nikdo z jejích předků nebyl tímto nehumánním zacházením nikterak postižen) a přes funkci státní ministryně spravedlnosti se právě stala americkou viceprezidentkou a má jistě nemalé plány, jak učinit ze Spojených států zemi, kde zítra znamená včera.

San Francisco je stále tím nádherným zlatým městem plným kvalitní architektury, malebných zákoutí a úžasných pohledů na modrý záliv plný plachetnic. Pomalu se ale z něj vytrácí život. My, kteří jsme přišli ze světa, který si vyzkoušel uplatňování levicových dogmat, víme, kam programy šťastných zítřků vedou. Samozřejmě, že je tu velký rozdíl. V té naší minulé společnosti měla levice despotickou dominanci, v rukou držela všechny páky a mohla takovou společnost hermeticky uzavřít a podle svého poskládat a dokonale kontrolovat. Je však zajímavé vidět, jak krajně levicová politika funguje v otevřené společnosti. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že dalekosáhlé programy sociální spravedlnosti a rovnoprávnosti dosahují pravého opaku. Jen málo místům v demokratickém světě se podařilo formou naivních a někdy až legračně absurdních ediktů vytvořit tak brutálně nerovnoprávný sociální svět jako v San Francisku.

Před několika lety spadl z nebes meteorit přesně na místo, kde James Marshall nalezl první valoun zlata. To bylo zřejmě to druhé vážné varování. Nechci si ani představit, jak bude vypadat to třetí. Obávám se, že tak, jako si exponovaní jedinci dnes dopomohou k politickému vzestupu pouhým faktem, že figurovali v levicové historii města, a to proti vší logice a bez ohledu na katastrofální výsledky své činnosti, tak možná celkový model fungování San Franciska jako levicového ráje bude proti vší logice použit jako vzor pro budoucí systém vedení celých Spojených států.

Pak už nezbude než modlit se, aby třetí varování přišlo co nejdříve.

Konec.

Walnut Creek, CA