Povídání o osudu jedné světové metropole.

San Francisco před třiceti lety

Když jsem jako čerstvý emigrant přijel do San Franciska na konci roku 1984, měl jsem z tohoto bájného města smíšené pocity. Nemajetný sponzor nám poskytl letenky na nejlevnější a také nejzdlouhavější přesun z Rakouska, který obsahoval několikeré pětihodinové mezery mezi lety. Když jsme se konečně s malými dětmi dotrmáceli po 22 hodinách na noční sanfranciské letiště, odvezli nás do nejlevnějšího hotelu, který našli. Hotel měl tmavé chodby s prošlapanými koberci, které byly prožrané a znečištěné kdoví čím. Vše prostupoval agresivní pach levné desinfekce. Nábytek byl upatlaný a rohy a kouty v místnosti zaoblené kytem staleté špíny. V noci člověk slyšel šustění švábů později přehlušené vrzáním lůžka ve vedlejším pokoji.

Ráno jsme oblékli děti do čistých šatů a vydali se na první průzkum naší nové vlasti. Hotel YMCA se nacházel v nejubožejší části města, takzvaném Tenderloinu. Při procházce jsme se museli vyhýbat a překračovat všechno možné, včetně lidských bytostí, o kterých jsme nevěděli, zda usnuli dočasně nebo už navždy. Nic nepomohlo, že jsme se po pár blocích vnořili do krásného pulsujícího centra. Ona otevřená rána reálné chudoby se natrvalo zapsala do našeho vědomí.

Nebyl to příjemný začátek, ale začít od úplného dna je velmi cenné k získání kompletní americké zkušenosti a k udržení správné perspektivy. Každý přistěhovalec si postupně vydobude lepší a lepší životní pozici, tak jak to otevřená společnost umožňuje a jak takový vzestupný pohyb sama podporuje. S přibývajícím časem začnou přibývat první přátelé a s nimi také první vysvětlování, proč je Amerika taková, jaká je. San Francisco tehdy zažívalo první krizi s velkým počtem bezdomovců. Tato situace byla nová i pro otřelé obyvatele. Ne, že by chudoba nebo osobní selhání byly něčím novým. Teď se to však projevilo jako nekontrolovatelná lavina, která se už nedala omlouvat romantickými výmluvami o hippie mládeži, která prostě trochu přebrala. Jelikož v San Francisku jsou lidé v drtivé většině levicově orientovaní, i naši první přátelé byli levičáci. Jejich vysvětlením bylo, že homeless people, bezdomovci, jsou duševně postižení jedinci, které nenáviděný idiot Reagan nechal propustit z ústavů, které pak zrušil, aby měl více peněz na zbrojení. Prostoduchost takového vysvětlení mi okamžitě připomněla léta za železnou oponou. Navíc jsem k prezidentu Reaganovi cítil hluboký respekt za to, jak jeho samotný příchod do velmocenské politiky změnil povětří i v hermeticky uzavřené zemi za zmíněnou oponou. Tehdy jsem se začal zajímat o místní politiku.

Stačilo nahlédnout za palcové titulky v novinách nebo nedat se pomýlit samolibými komentátory v rozhlase či v televizi. Rychle jsem pochopil, že Amerika je otevřená země, kde může kdokoliv cokoliv tvrdit a kdokoliv jiný tomu může věřit. Na druhé straně se tentýž kdokoli může přesvědčit, jak se věci mají ve skutečnosti. Veškeré vládní návrhy, diskuse a platná nařízení, legislativní návrhy a procesy a soudní výroky jsou veřejným majetkem a při troše úsilí je může člověk dohledat a prostudovat.

Tehdy jsem se poučil, že snaha uzavřít “blázince” a propustit většinu chovanců se začala vytvářet už v 50. a 60. letech a tlačili ji hlavně demokratičtí politici pod záminkou nabídnout těmto lidem normální existenci a rovnoprávnost a samozřejmě ušetřit peníze. Renomovaní psychiatři a experti na veřejné zdravotnictví vystupovali před Kongresem s ujištěním, že současná farmakologie už může takovou novou situaci zvládnout a pomocí ambulantních zákroků a péče ve veřejných, zdarma přístupných klinikách poskytnout těmto jedincům normální život. V Kalifornii to byl roku 1972 Lanterman-Petris-Short Act, zkráceně návrh zákona s přezdívkou LPS, který navrhoval zrušení nedobrovolného držení mentálně postižených pacientů v institucích. Demokratická legislatura v Sacramentu schválila tento návrh poměrem 77:1 ve sněmovně a podobným výsledkem i ve státním senátě. Guvernér Reagan musel chtě nechtě tento zákon ratifikovat, protože guvernér nemá moc vetovat zákon, který legislatura schválí s téměř stoprocentní většinou. Důsledky tohoto katastrofálního kroku přetrvávají dodnes, včetně nikdy nevyvrácené a neustále opakované báchorky o Reaganovi coby strůjci této mizerie.

V 80. letech to však byla mizerie víceméně lokální, týkající se pouze několika částí města. V globále bylo San Francisco pro nového příchozího něčím neskutečným. Něčím, co zasáhne všechny smysly. Byla to přírodní krása města u Pacifiku, s nádherným mostem Golden Gate, věznicí Alcatraz na ostrůvku uprostřed zálivu. Byly to malebné strmé ulice (stačí si připomenout Yatesův film Bullitův případ), častá oblaka bílé mlhy, která zavalí město a změní všechny pohledy na něj, vůně všech možných kuchyní a hudba všech možných stylů. Politicky bylo ovzduší v Kalifornii sice levicové, ale snesitelné. Guvernérem byl často republikán a v legislatuře seděli ostřílení demokratičtí lídři, kteří v tom uměli chodit. Výsledkem byla zajímavá, vitální a neopakovatelná skládanka tolika etnických, kulturních, sociálních a vizuálně saturujících součástí, že se mi zdálo, že je snad nikdy neobsáhnu.

San Francisco 80. let bylo město Dirty Harryho, jak ho zfilmoval a zahrál místní rodák Clint Eastwood. Samotný vzduch byl jakoby prosycen celou svoji historií. Od zlaté horečky, přes zlatou éru ragtimu, válečných let a patriotické hrdosti, Hitchcockova Vertiga, jazzových klubů a generace květin s její nádhernou muzikou. Nebylo těžké si toto místo zamilovat. Historie je však nemilosrdná a duhově zbarvená aura mi postupně začala blednout před očima.

Dnešní San Francisco už přestalo být divokým amalgámem všemožných svobodných experimentů. Stala se z něj plánovaná levicová instituce duchem nikoliv nepodobná světu, ze kterého jsem odešel.

Dokončení příště.

Walnut Creek, CA