Povídání o osudu jedné světové metropole.

Trochu historie – druhá část

Zatímco se San Francisco těšilo konjunktuře a bezstarostnému životu, město organizovalo světové výstavy a veletrhy, mrakodrapy rostly jako houby po dešti, do spokojeného života udeřila krize jako žádná jiná. Japonský atak zničil americkou námořní základnu v Havajském Pearl Harboru a USA vstoupily do druhé světové války. Začala nebývalá transformace. Amerika ukázala, tak jako od té doby několikrát, že umí v nejkratší době mobilizovat svůj potenciál. Vojenský, vládní, podnikatelský, veřejný a jednoduše lidský. Ze San Franciska se stalo centrum válečných operací. Statisíce nových vojáků zde procházely tréninkem a nasazením do tichomořského bojiště.

Průmyslník Henry J. Kaiser vyvinul nové metody ve výstavbě námořních plavidel. V richmondských a oaklandských loděnicích staví v neuvěřitelném tempu nové válečné lodě. Tři plně vybavená válečná plavidla vyjížděla z loděnic každý den. Tato armádní výroba si také vyžádala armádu nových pracovních sil. Z amerického jihu, hospodářskou krizí nejvíce zasaženého, tehdy přišly za prací statisíce nových obyvatel sanfranciské aglomerace, zejména černochů, kteří se stali neodmyslitelnou součástí místní populace.

Po válce se loděnice začaly uzavírat a vyrostla první velká generace nezaměstnaných. Zpívá o tom Otis Redding (I’m sittin‘ on the dock of the Bay). Pozdější demokratické vedení státu tento problém začalo řešit masivními programy podpor a bezplatných služeb, což celou situaci ještě zhoršovalo, ale o tom více v dalších kapitolách.

Mezitím další karavany poutníků přicházely v každé dekádě, tak jak si San Francisco zasloužilo pověst útočiště pro osoby odjinud vyděděné. Lidé už nepřicházeli za prací či za vidinou bohatství, ale odcházeli do vysněné Kalifornie od života, který pokládali za nesnesitelný. V padesátých letech to byla generace beatniků, kteří následovali příkladu svých předchůdců ze ztracené generace 20. let, kteří tehdy odcházeli do Paříže ve Francii. Beatnici se vydali opačným směrem - do Paříže západu. Jack Kerouac (Na cestě), Allen Ginsberg (Kvílení), William S. Boroughs (Naked Lunch) a další, povětšinou absolventi Columbia University a obyvatelé intelektuálské Greenwich Village v New Yorku, přesycení přílišným ruchem materiálního světa a počínajícím snobismem své vlastní komunity přicházejí do San Franciska, aby tam nastartovali kulturní renesanci. V okolí italské čtvrti North Beach zakládá Lawrence Ferlinghetti proslulé knihkupectví City Lights, kde zmínění autoři čtou svá díla. Název beatnik pro ně vymyslel místní novinář Herb Caen spojením termínu Beat Generation (bitá generace) s tehdy populárním jménem sovětské družice Sputnik.

Pak přišla léta šedesátá, která transformovala už tak velice volnomyšlenkářské město jako zemětřesení. Dokonalé kataklyzma několika společenských elementů vyústilo v generační hnutí obecně známé jako Flower Power. Byl to hlavně útěk před narukováním do napohled nesmyslné války ve Vietnamu. Federální soudce a spisovatel Robert Bork upozornil na zajímavý fakt, že několik let předtím se generace veteránů druhé světové války bez reptání účastnila další války, tentokrát v odlehlé Koreji, kde šlo o zastavení expanzivního komunismu. O deset let později se měli jejich synové zúčastnit konfliktu, který se také odehrával ve východní Asii a ve kterém šlo o tutéž hrozbu, ale mladí lidé odmítli. Bork soudí, že nastupující generace byla svými válkou poznamenanými rodiči rozmazlena. Já si myslím, že to bylo navíc i z důvodů ideových, protože se tady už se nejednalo o rozčarovanou generaci beatniků existencialistů. Mladí hippies byli už produktem nového levicového školství. Jejich profesoři na amerických universitách otevřeně hlásali odpor ke kapitalismu a americkému způsobu života. Navíc přišla, jako dar z nebe, přístupná antikoncepce a s ní sex bez komplikací, boření společenských tabu, volná láska a to vše ještě poháněno novými farmakologickými vynálezy a psychedelickými pomůckami. Takové množství mladé energie, talentu, drogami vybuzené citlivosti a všudypřítomné nádherné muziky explodovalo jako protržená přehrada. Mladí lidé prokleli své rodiče a jejich představy o tom, co je správné a co ne, oblékli květované hábity a následovali jiné Ježíše do San Franciska.

If you’re going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair
If you’re going to San Francisco, you’re gonna meet some gentle people there … (Scott McKenzie)

Tito nově příchozí se chtěli přirozeně připojit ke Kerouakovi a dalším beatnickým idolům, ti ale o ně neprojevovali zájem. North Beach a beatnická umělecká scéna se mezitím stala slavnou a jejich čtvrť vyhledávanou. Tam už nesměl jen tak každý. Rozhodně ne ten, kdo neměl peníze. Idealistická mládež se proto začala usídlovat v levné čtvrti kolem Haight-Ashbury, která byla převážně čtvrtí studentů z nedaleké university. Sudenti studují, aby měli v životě úspěch a daleko to dotáhli. Úspěch v té jejich, z hlediska nově příchozích idealistů, prohnilé, materialistické, válkou posedlé společnosti. Brzy se mezi starými a novými obyvateli objevily problémy. Ti noví si o sobě mysleli, že jsou “hip”, neboli bezva, senza, a že jsou rozhodně “hippier” než ti omezení študenti. Angličtina zdrobňuje přidáním dvouhlásky “ie”. Kdo je posedlý jídlem, a má rád food, stane se z něj “foodie”. Kdo bere drogy je “druggie” a tím pádem kdo je bezva a hip, je vlastně „hippie”. Tehdy vzniklo pojmenování, které přešlo do všech světových jazyků, i do češtiny v přídomcích hipík, hipísák a hipísovský. Hippies brzy zcela ovládli území okolo Golden Gate parku a jejich všudypřítomnost učinila z této velké čtvrti psychedelické centrum světa. Lehce nakouření polonazí lidé se motali ve slunci zalitých ulicích, na jednom konci parku zpíval Jim Morrison a na druhém kázal Timothy Leary jak se odstřihnout od banální konzumní reality. Z oken každou chvíli prořízly vzduch první takty ze Seržanta Peppera.

Naivní slupka božské dobrotivosti však brzy odhořela vlastním žárem, a scénu ovládl ďábel, jenž je přítomen v každé explozi. Neboť kromě skvělé muziky a pocitu štěstí v podstatě tento mega-happening nic nevytvořil a byl čím dál vice decimován palivem drog a hedonismu. Po několika letech se z mnoha šťastných poutníků staly smutné stíny živořící na chodnících a pod dálničními mosty, kde se připojily k těm mnoha, co už takhle živořili od některé z minulých vln.

Další karavany však stále přicházely. Pověst San Franciska jako útočiště pro lidi jinačí a nikam nepatřící přilákala celé generace gayů a lesbiček, kteří ze San Franciska učinili svoje Šangri-La. Duhové karnevaly, průvody a festivaly jsou dodnes součástí místního života. Oblast kolem historické budovy kina Castro, podle které se celá čtvrť jmenuje, je skutečným světovým centrem pro milovníky této sexuální orientace. Na hlavní křižovatce vlaje největší duhová vlajka, jež byla kdy sešita. Na reklamních billboardech jsou vyobrazené dvojice krásných mladých mužů, kteří si šťastně vybrali to či ono auto, nebo právě podepsali skvělou bankovní půjčku před jiným, ještě půvabnějším notářem. Obyvatelé v žertu nazývají San Francisco městem, kde ženy jsou silné a muži krásní. Otevřená homosexualita sice nevedla ke generačnímu vyhoření, přinesla ale jiné problémy, jako AIDS se vším, co k tomu patří. Mezi jiným také ke vzniku nových tabu a zákazů, paradoxně takových, které zakazovaly kritizovat nedostatky v jinakosti. Jinakost byla zpolitizována a stala se vysokou kartou v politickém mariáši. Málo z politiků a bouračů starých zvyklostí si ale uvědomuje, že likvidace tradic a norem způsobuje ztrátu kontinuity a křehkost konstrukce celé společnosti.

Nádherné město v zálivu se místo rajské zahrady stalo městem nejkřiklavějších kontrastů a takové město plné rozporů jsem také našel v 80. letech, když jsem jako čerstvý emigrant do San Franciska poprvé přišel.

Pokračování příště.

Walnut Creek, CA