Změnu ústavy prodlužující funkční období ruského prezidenta ze čtyř na šest let, si ušil Putin sobě na tělo

Způsob, jakým prezident a premiér Ruska oznámili městu a světu svůj záměr prohodit si funkce navzájem, zaráží především hlubokou neúctou k demokratickým procedurám. Dlouho před volbami, které by čistě teoreticky měly rozhodnout o obsazení těchto postů, první nabídl druhému prezidentský úřad a na oplátku obdržel od druhého jeho současnou premiérskou pracovnu. Aby ujistil občanstvo, že tento ojedinělý krok není žádnou zbrklou improvizací, pronesl Vladimír Putin větu vskutku epickou: "Rozhodnutí o tomto přerozdělení mocenských pravomocí nepadlo včera, ale dost dávno – chcete-li vědět, tak už před lety." Toto polopatistické vysvětlení pro natvrdlé znamená, že celá prostinká rošáda byla naplánována od prvopočátku, od okamžiku, kdy Putin dovolil neslanému, nemastnému Medveděvovi zahřívat mu křeslo v Kremlu na dobu ústavně nutnou pro návrat. Znamená to taky, že i změnu ústavy prodlužující funkční období ruského prezidenta ze čtyř na šest let, si ušil Putin sobě na tělo.

To se ví, demokracie není žádná španělská bota, je to věc výkladu. Stalin sepsal nejdemokratičtější ústavu na světě, aby se jí mohl denně vysmívat. Moc v Rusku vždy uměla činit největší zlovůli a bezpráví, zatímco se dušovala věrností demokracii, ať už socialistické nebo svrchované. Putinovo vyznání z cynismu nepochybně vstoupí do síně slávy, kde zaujme důstojné místo mezi takovými axiomy jako: "Parlament není místo pro diskuse" a "Státní moc je příliš důležitá věc na to, aby se o ní rozhodovalo ve volbách".

Ti, kteří ještě včera věřili nebo předstírali, že věří v to, že Rusko je dnes standardní demokratickou zemí – možná trochu ozvláštněnou svérázem národních zvyklostí, ale vcelku dbalou zákonů – nyní se sklopenými zraky mumlají cosi o přednostech stability a nebezpečí politických zmatků. Stabilita je to, co vládne na Kubě, v Zimbabwe nebo v Severní Koreji. Taková stabilita je spolehlivou cestou k zítřejším zmatkům. Zbavena ideologického pozlátka, znamená kremelská rošáda jen jedno: nepřijdou-li v dohlednu ekonomické otřesy a politické zmatky, u moci na další desetiletí zůstane stejná skupina lidí. Lidí, kteří jako žáby na prameni sedí na finančních a surovinových tocích ve vládě, v regionech, ve státních korporacích, zkrátka všude. Skupina lidí, která prostřednictvím státních a polostátních médií uskutečňuje ideologickou kontrolu nad občany, řídí soudy a policii, jejichž hlavní ctností zůstává psí oddanost a připravenost plnit povel pána "Chyť a trhej!".

Skutečnost, že se Medveděv tak snadno vzdal boje o moc, zápasu o vlastní vizi ruské budoucnosti, jen prozrazuje veřejné tajemství, že žádnou vizi nikdy neměl. Snaživě plnil roli, která mu byla svěřena: vytvářet zdání, budit klamné naděje na jakési možné liberální reformy, na modernizaci, humanizaci, boj s korupcí a úřednickou libovůlí. Když nedokázal nic změnit za léta prakticky neomezené moci, kterou mu zaručovala ústava, určitě to nedokáže z pozice, o kterou může kdykoli přijít škrtem prezidentova pera.

Projev Vladimíra Putina na kongresu strany Jednotné Rusko byl jakoby opsán ze sebechvalných řečí sovětských vůdců na sjezdech KSSS. Stejné chvalozpěvy na záslužnou činnost vlády, která zajistila vyšší porodnost žen a dojivost krav. Něco povinných vět o objektivních potížích a nutnosti zvýšit roční růst HDP z fiktivních čtyř na ještě fiktivnějších šest procent tak, aby se Rusko mohlo stát "jednou z pěti nejsilnějších ekonomik světa".A ani slovo o tom, před čím varoval nyní již bývalý vicepremiér Alexej Kudrin: že na případnou světovou recesi Rusko trpící chorobnou závislostí na vývozu ropy doplatí jako první. Zemi prý čeká další "ztracené desetiletí". Kudrin si to může dovolit – s předstihem oznámil, že v povolební mocenské konstelaci nevidí pro sebe žádné místo, a tak o něj okamžitě přišel. Putin ovšem to tak černě nevidí, proto slibuje, co se slíbit dá. Prý se řídí heslem: "Není člověk kvůli státu, ale stát kvůli člověku." Zlí jazykové tvrdí, že dokonce vědí, jak se jmenuje onen člověk, kvůli němuž je tu stát. Stát na dřeň rozežraný korupcí. Stát, kde všechno, co nelze koupit za peníze, lze koupit za velké peníze. Stát, kde zbývá málo funkčních letadel a parníků, ale zatím ještě dost ropy a plynu. Stát, kde životním snem mladých lidí je buďto místo v Gazpromu, nebo vystěhování do ciziny. Putinův návrat znamená konzervaci současných poměrů v Rusku na dalších šest až dvanáct let. Bude, jak bylo: chátrání průmyslu a infrastruktury, degradace školství a vědy, růst xenofobních nálad, utahování politických šroubů, prohloubení izolace ve světě. Jenže žádná "stabilita" netrvá věčně. Rusko není žádnou výjimkou v lidských dějinách.

Autor je publicista