Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody upozorňuje na souvislost mezi výškou HDP a vyhlídkami demokracie. Z jeho výkladu by se zdálo, že demokracie je určitý luxus, který si mohou dovolit jen bohaté země. Samozřejmě člověka hned napadne otázka, zda jde o kauzalitu nebo o korelaci. Co když bohaté mohou být jen státy, které jsou demokratické?

Ovšem krátké zamyšlení a pohled na statistiky nás rychle přesvědčí o tom, že tomu tak není. Čína zakouší obrovský ekonomický vzestup, nicméně pokud jde o vládu práva a demokracii, žádný výrazný pokrok nevidíme. A Rusko je další zemí, která je svědectvím o tom, že tato kauzalita neplatí. Sice lze doložit, že země s nízkým HDP mají mnohem menší šanci na demokratickou vládu, nicméně bohatství k lepší formě vlády automaticky nevede.

Z hlediska výše HDP by Rusko mělo být demokratické, a mělo by tudíž mít mnohem vyšší míru náboženské svobody, než má hospodářsky mnohem slabší Ukrajina. V posledním roce ale v Rusku došlo k výraznému omezení náboženské svobody. Od loňského roku platí „zákon Jarovové“, pojmenovaný po své předkladatelce, poslankyni ruské Státní dumy Irině Jarovové, výrazně omezující veřejné působení evangelikálních církví, a nyní byla zakázána náboženská společnost Svědkové Jehovovi a její majetek byl státem zabaven. A tak zatímco v Praze můžete vidět stále častěji „jehovisty“ nabízející Strážnou věž v ruštině, v Moskvě už je neuvidíte.

Na Svědcích Jehovových se nám může ledacos nelíbit. Mně se nelíbí zejména jejich teologie, podle níž jsou Svědkové Jehovovi výlučnými majetníky pravdy. To z nich skutečně činí sektu, protože jedním z klíčových znaků sekty je přesvědčení o vlastní výlučnosti. Dále se nám může velmi nelíbit jejich odmítání krevní transfuze, ale stejně tak se nám může nelíbit jejich veletoč při získávání registrace v České republice, kdy popřeli, že krevní transfuzi zakazují. Tehdy si hodně hráli se slovíčky a v důsledku tohoto veletoče je řada členů opustila.

Jiná věc ovšem je, zda lidé mají být trestáni za své názory. Ano, byl bych pro podání trestního oznámení na rodiče, jejichž dítě prokazatelně zemřelo, protože rodiče odmítli krevní transfuzi, jež by mu prokazatelně zachránila život. Jinak řečeno, trestat by se mělo za konkrétní činy, ne za názory. Proto bych i Martina Konvičku trestal až tehdy, když by nějakého muslima na masokostní moučku semlel, a ne za to, že něco takového před několika lety vyslovil.

Zákaz Svědků Jehovových v Rusku se ovšem nesetká s velkým odporem, ba dokonce si troufnu předpovědět, že většina obyvatelstva by patrně při průzkumu veřejného mínění tento zákaz podpořila. A obávám se, že by patrně podpořila i loni přijatý zákon Jarovové. Ochrana menšin, která je nezbytnou součástí demokracie, je koncept, který většina Rusů jednoduše nechápe.

Dalším důvodem, proč tento zákon nenarazí na žádný podstatný odpor, je, že ho podpoří pravoslavná církev (pokud ho rovnou neiniciovala, o čemž sice nemám informace, nicméně nepřekvapilo by mě to).

Na druhé straně je otázkou, do jaké míry bude tento zákon účinný. Církvi – ale i sektám – se v situaci pronásledování velmi dobře daří. Aby byla církev nebo sekta skutečně vymýcena, musí být zavedena taková krutovláda, jakou praktikuje severokorejský režim. Čína také pronásleduje křesťany, ale „nedůsledně“. Některé církve – ty poplatné státu – povoluje, a ve svém pronásledování křesťanů je nevyzpytatelná. Někdy, nebo na některých místech, postupuje velmi krutě, jindy zase poleví a nechá křesťany na pokoji. Zkrátka jako v Římské říši. V takových podmínkách se ovšem křesťanství šíří mnohem zdatněji než v sekulární Evropě.

V dobách Sovětského svazu bylo pronásledování křesťanů velmi kruté, a to včetně pravoslavné církve. Nicméně „množení“ křesťanů to v žádném případě nezastavilo. V dobách komunismu byl Sovětský svaz jediným státem východního bloku, v němž existovala tisícová evangelikální společenství – navzdory krutému pronásledování. Je tedy otázkou, zda zákaz „jehovistů“ jim dlouhodobě spíše nepomůže. Budou moci říkat: „Vidíte, jsme pronásledovaní, protože my jediní hlásáme pravdu.“ A pokud budou poukazovat na to, že „věrchušky“ pravoslavné církve mají k Ježíšovu evangeliu daleko, asi si nebudou muset příliš vymýšlet.

Ve hře je ale jeden faktor, který postupné „utahování šroubů“, směřující proti jinověrcům, sektářům a vůbec lidem odlišného smýšlení, umožňuje, ba snad i posiluje. Míra svobody v Rusku stále klesá, ale jedna svoboda zůstává zachována: Svoboda opustit zemi. Ti, kterým se nelíbí absence demokracie v Rusku, už z Ruska odešli. Netvrdím, že z oněch zhruba šestnácti milionů Rusů, kteří v posledních dvaceti letech z Ruska odešli do Evropy, Ameriky či jinam, byla většina motivována touhou po demokracii. Mnozí by patrně ani nepožadovali demokracii, stačil by jim právní stát. Ale faktem zůstává, že kdo hodně touží po demokracii, může z Ruska svobodně odejít. To je obrovský rozdíl proti dobám Stalinovým a Brežněvovým. Proto patrně zákaz Svědků Jehovových projde bez povšimnutí.

Co bude dál? Stay tuned (zůstaňte naladěni na tuto stanici).