Pokusíme-li se „potýkání“ Ruska s Evropou vepsat do jakési matice, pak západní reakce skutečně vykazuje znaky asymetrie, kdy se vnější hrozba řeší primárně silou, zatímco vnitřní debata se paralyzuje. Mezi deklarovanými vojenskými cíli a realitou hybridního bojiště zeje hluboký rozpor, což vede k rozdělení evropské politické scény.

Tuto matici postojů a argumentů, které v evropském diskursu rezonují, lze rozdělit do následujících rovin:

Ruská strategie: Odmítání „horké“ války vs. agresivní soft power

Analytici a vojenští představitelé, jako naposledy německý generál Harald Kujat, upozorňují, že Rusko si je vědomo vojenské převahy NATO a přímý střet si nepřeje. Zdá se, že cílem Moskvy (alespoň v tuto chvíli) není vojenské dobytí západní Evropy.

Na druhé straně ovšem není pochyb, že Rusko své zájmy tvrdě hájí a proti Západu intrikuje, a to především investicemi do asymetrických nástrojů. Promyšleně využívá církev, kulturu a dezinformace k infiltraci a špionáži. Jak popisuje text o Ruské pravoslavné církvi, Moskva využívá dokonce i církevní sítě k budování infrastruktury v blízkosti strategických cílů NATO (např. ve Švédsku či Finsku), k ovlivňování voleb (Moldavsko) nebo jako alternativní diplomatické krytí pro špionáž. Z pohledu Moskvy to ovšem není útok, ale legitimní obrana jejích geopolitických zájmů.

Západní reakce: Eskalace na frontě vs. vnitřní paralýza

Kritici současného kurzu Evropské unie tvrdí, že západní lídři propadli iluzi, že hybridní a politický problém lze vyřešit čistě vojensky na ukrajinském bojišti. Masivní dodávky zbraní a téměř bezhlavá podpora Ukrajiny bez jasně definovaného diplomatického konce podle nich situaci pouze eskalují a přibližují Evropu ke globálnímu konfliktu.

Západ přitom nedokáže efektivně čelit reálné ruské subverzi, ale zneužívá téma k potírání domácí politické opozice a cenzuře. Zneužívání pojmu „ruský narativ“ v domácí politice představuje zásadní selhání západní demokratické diskuse. Místo toho, aby státy efektivně čelily reálné ruské špionáži a podvratným aktivitám (např. odhalováním financování nebo uzavíráním nebezpečných center v blízkosti základen), využívají vládní elity strach z Ruska k umlčování domácí politické opozice. Pokud je legitimní kritika vládní ekonomické či zahraniční politiky okamžitě označena za „službu Kremlu“, dochází k erozi svobody slova a cenzuře, což paradoxně oslabuje Západ zevnitř.

Závěr?

Tato „matice“ ukazuje, že Evropa se nachází v pasti: bojuje proti vnější hrozbě metodami, které mohou situaci eskalovat a přerůst v horký konflikt, který si nikdo nepřeje, a zároveň ničí své vnitřní demokratické hodnoty tím, že v rámci „boje s narativy“ omezuje otevřenou politickou soutěž.

Otázka hranice mezi legitimní kritikou (která je základním kamenem demokracie) a skutečnou nepřátelskou subverzí (která má za cíl demokratický systém rozložit) je jedním z nejvýbušnějších témat současné politiky. Pokud je tato hranice nastavena špatně, hrozí buď bezbrannost státu vůči cizím tajným službám, nebo pád do autoritářství skrze cenzuru.

Pokud Západ obětuje svobodu slova na oltář „boje proti narativům“, paradoxně plní cíl ruské subverze: dobrovolně oslabuje a rozkládá svou vlastní liberální demokracii.

Psáno pro server Konzervativní noviny