Rusko se chová jako malý mafián z ulice, který si na majiteli restaurace vynucuje výpalné
Američan William Van Cleave (1935–2013) byl profesor strategických studií, jeden z expertů na jaderné strategie – jak se vyhnout jaderné válce, a když už v ní někdo je, jak v ní vyhrát. Byl i poradcem prezidenta Reagana. Jeho zásadní teze zněla, že válku neodstrašíte, jestliže nemáte kapacitu i kredibilitu zároveň. Musíte mít současně dostatek jaderných zbraní, aby si protivník nemyslel, že jedním úderem je schopen vám je eliminovat a vy už nebudete mít nic na odplatu. Naopak, protivník musí vědět, že po jakkoli sofistikovaném a drtivém prvním úderu vám stále zbude dost jaderných zbraní na věrohodnou odplatu, která mu způsobí neakceptovatelné škody. Pouze pokud to ví, nezaútočí jako první.
A za druhé potřebujete být při odstrašování věrohodní. Například v situaci, kdy Amerika tvrdí, že po konvenčním sovětském tankovém útoku proti západnímu Německu ona jaderně zaútočí na Moskvu a další sovětská města – a Sověti mají dostatek bomb na odplatu proti americkým městům, pak tato americká hrozba není věrohodná. Kvůli tankovému útoku v Evropě USA nespustí jadernou anihilaci svých velkoměst. Takže ta hrozba musí být věrohodná, například použití malých jaderných zbraní proti vojenským cílům v SSSR. Tomu by Sověti mohli věřit, že Američané takovéto malé, tj. použitelné taktické jaderné zbraně použijí odplatou za tankovou invazi do severoněmeckých plání. Pro odstrašení války pouze kapacita či pouze kredibilita odplaty nestačí, potřebujete kapacitu i kredibilitu zároveň. To byl příspěvek Billa Van Cleavea k jaderným strategiím.
Litviněnko, Gruzie, Ukrajina...
V roce 2008 byl v Praze na jedné konferenci a já jsem se ho zeptal, co máme nadále očekávat od Ruska (bylo to ještě před ruskou agresí vůči Gruzii v srpnu 2008). Tehdy mě překvapil jednoduchostí a přímočarostí své odpovědi: máme od Ruska očekávat totéž, co i předtím, tudíž trable, potíže, problémy. To Rusko rádo dělá. Měl pravdu.
Nevím, co by Bill Van Cleave poradil současnému americkému prezidentovi Joeu Bidenovi ohledně Ruska, ale jsem si téměř jistý, že na otázku, co čekat od Ruska, by dal tu samou odpověď jako před třinácti lety: trable. Rusové rádi dělají trable. Proč? Protože si myslí, že můžou. A všem chtějí dokázat, že můžou… Tu Litviněnko v Londýně 2006, tu Gruzie 2008, tu Ukrajina 2014 a dodnes, tam Skripal v Salisbury 2018; a předtím sklad munice ve Vrběticích 2014. Můžeme, tak to uděláme. Vy tomu nezabráníte a my víme, že vy tomu nezabráníte, a víme taky, že vy víte, že to víme… Atd.
To je jejich mentalita; myslí si, že takto si vynucují respekt. „Hmm, hezký sklad munice máte v těch Vrběticích, byla by škoda, kdyby se tam něco stalo, kdyby vám například vyletěl do vzduchu...“ Je to mentalita malého grázlíka, mafiánka z ulice, který takto argumentuje majiteli restaurace nebo prodejny. Fakt „úroveň“.
Prezident Joe Biden začal vůči Rusku zostra, alespoň rétoricky. Nazval Putina zabijákem, což ten může brát jako poklonu, jako docenění svých schopností. Ale ta nevyřčená otázka zní, jestli zůstane jen u ostrých slov, anebo dojde i na skutky. Dvě americká vojenská plavidla zatím do Černého moře nedoplula. Biden se začal věnovat celkem radikální domácí politické agendě, ale svůj zahraniční a bezpečnostní tým si vybral centristický – platí to jak pro ministra zahraničí Antonyho Blinkena, tak i pro poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana. To je vzhledem k radikálně levicové domácí politice celkem potěšitelné. A oba pánové jsou atlantisté.
Bez Rosatomu? Dobrý začátek
Vysílají signály zatím smíšené. Problémem není ani tak nedostatek dobré vůle americké vlády čelit agresivitě Ruska, jako spíš absence pevnosti vůle. Stále je tady snaha se dohodnout i za cenu ústupků. Nezapomínejme, že Joe Biden byl viceprezidentem Baracka Obamy a jeho politika vůči Rusku byla katastrofálně špatná, měkká – až do agrese vůči Ukrajině, kdy už bylo pozdě. Když Obamův prezidentský protikandidát Mitt Romney v roce 2012 označil Rusko za hlavního geopolitického nepřítele Ameriky, Obama se mu vysmál.
Nezapomínejme taky, že Amerika má na základě svých spojeneckých závazků povinnost čelit i vzestupu a agresivitě rudé Číny ve východní Asii, kterou my Evropané nemáme; naopak my Evropané pro svou obranu tváří v tvář Rusku děláme příliš málo. Nedáváme dost na své obranné rozpočty, Německo vesele buduje plynovod Nord Stream 2 s Ruskem, který energetickou závislost na Rusku jen posílí; a Británie má snad nejnižší obranný rozpočet od dob před druhou světovou válkou. My jsme však poslední, kdo má Británii co vyčítat, protože s obranou jsme na tom ještě hůř.
Musíme být vděčni za spojenectví s Amerikou, musíme být vděčni za každé nové, další ráno, kdy je Amerika našim spojencem, ale zároveň musíme vědět, že když chceme, aby nám někdo pomohl, musíme si nejdřív pomoct sami. Dobrým začátkem je rozhodnutí, že dostavbu Dukovan nedostane Rosatom.
Autor je publicista působící v Občanském institutu
LN, 21.4.2021