Na blogu iDnes se v poslední době objevuje čím dál tím větší řada nadšených apologetů ruského vojenského tažení na území jiného svrchovaného státu.

Novodobé dějiny Ruska, posléze Sovětského svazu a následně zase Ruska jsou dějinami expanse. Komunistické vedení této země vždy považovalo hranice jiného státu za naprosto bezvýznamnou zeměpisnou entitu, kterou lze zrušit rozhodnutím ústředního výboru strany. Program expanse byl a je až stereotypně fádní. Odstranění dosavadní vlády dobyté země, dosazení vlastních satrapů, kterých se vždy najde dostatečné množství, likvidace odpůrců nových pořádků, a to tím zásadním stalinským způsobem (je človek, je problém, není člověk, není problém) a poté vyhlášení, že ona země vždy jaksi chtěla být v náručí (rozuměj v područí) velkého bratra.

Jakkoli můžeme mít různé názory na ukrajinské dění v posledním roce, šlo o vnitřní záležitost svrchované země, do níž nemá jiná co mluvit. Anšlus Krymu zelenými mužiky a jeho poreferendové připojení k ruské zemi už nikoho nezajímá, takže ani v mírových rozhovorech se už nemluví o tom, že by se uloupená země měla vrátit. V Rusku drtivá většina občanů považuje postup svého vládce vůči Ukrajině za správný. Zdá se, že se v myslích Rusů od doby puče Vladimíra Uljanova zase až tolik nezměnilo. I náš europoslanec nepokrytě fandí Rusku, naše země je brána jako spíše rusofilní a hlavním viníkem je dle mnoha občanů ČR samozřejmě Amerika.

Existuje tzv. historická paměť. Rusko, potažmo Sovětský svaz, ovlivnil naši zemi přímo i nepřímo. Nepřímo tím, že ještě před válkou učil karlínské kluky, jak zakroutit demokratům krkem. Po osvobození naší země v roce 1945 zapomněl vrátit kus vlasti a zanechal zde své poradce, kteří posléze zhruba 20 let pomáhali stavět pracovní tábory stalinského typu Gulag, případně přímo řídili procesy s nepřáteli socialistického tábora, kteří nepochopili nové pořádky. Někteří exponenti režimu po „zásahu“ sovětských poradců velebili tu jedinou správnou ideu ještě se smyčkou na krku.

Přímý vliv pak měli dalších dvacet let po tzv. internacionální pomoci, kdy zabrali určité části naší země a chovali se zde jako doma. Dodnes přesně neznáme rozsah ekologických škod způsobených novodobými Avary, kteří považovali naši zem za své panství a kterým museli původní obyvatelé jít z cesty. To, že byli odsud vytlačeni, byla šťastná shoda náhod aktivity Michaela Kocába a osvícení Michaila Gorbačova. Výraz dobrovolný odchod zřetelně nemá ruský ekvivalent.

Zdá se, že po uvedených etapách mrzačení našeho státu by přinejmenším většina občanů měla mít ještě v paměti, co s sebou ruský vliv nese. Přesto se zdá, že podstatná část občanů České republiky touží opět strčit hlavu do opratí ruské trojky a považovat práskání bičem nad hlavou za slastnou symfonii, při níž myslet netřeba, stačí jen cválat určeným směrem. Mnoha našim občanům připadá postup Ruska vůči jeho sousedům jako správný ve smyslu „čím větší země, tím větší logika“.

Historická paměť ví, že ústupky agresorovi neřeší vůbec nic. Pocit, že bude uspokojen ziskem části jiného území, je pouze chimérou, krátkodobým trikem sloužícím k nabrání dalších sil a posléze vyslovení dalších požadavků. I my jsme zažili ono ponížení, kdy nám byla odebrána část země tzv. výměnou za mír, ponížení, kdy se na nás všichni vykašlali v domnění, že Československem, resp. Sudety to skončí.

Těm, co tak úplně neumí rusky, je třeba připomenout, že ruské slůvko „mup“ (čti: mir), znamená nejen mír, ale i svět. Pokud tedy vládce Kremlu chce onen „mup“, je třeba být ve střehu.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora