Nedávno na oslavě ruského svátku Dne vítězství 9. května bývalý prezident Václav Klaus jako host ambasády Ruské federace zavzpomínal, jak coby čtyřletý s tatínkem vítal sovětskou armádu. Nyní si nechal také na sako připnout (černooranžovou pruhovanou) stužku sv. Jiří, symbol ruské armády a chrabrosti ruských vojáků.

Je otázkou, jaké vzpomínky může mít čtyřletý klučina, ale jednalo se o velmi významnou událost, takže není pochyb, že si ten den může pamatovat. Mně tehdy bylo deset a půl a na den příchodu sovětských vojsk i dnů následujících mám velmi jasné vzpomínky. Patří k nim i zkušenost, kterou získal starosta naší vesnice. V radosti nad koncem války vytáhl a oprášil ukrytou legionářskou uniformu, ve které se rozhodl vítat sovětské vojáky. Při tom si s pýchou připevnil na hruď i veškerá svoje vyznamenání. Nějak mu asi nedošlo, že se jednalo i o nějaká carská vyznamenání. To ovšem neušlo pozornosti sovětského důstojníka, se kterým se starosta chtěl objímat. Ten místo bratrského objetí vytáhl pistoli a milého starostu nám div na místě nezastřelil. To byla doba, kdy Sověti ještě byli na carské období a vše, co s tím souviselo, dost hákliví.

Změnilo se to v roce 1991 a zejména pak v letech následujících. Dnes naopak vše carské – včetně té imperie a pravoslaví – je s pýchou přijímáno a oslavováno. Naopak kdysi slavní bolševici jsou na tom poněkud hůř. Jen zánik mohutného Sovětského svazu je přijímán s lítosti a nostalgií. Tak se stalo, že i staré vojenské řády včetně jejich bělogvardějských nositelů byly vzaty na milost. Za co před takřka 70 lety hrozila kulka přímo na ulici, dnes je opět předmětem hrdosti a pýchy.

Pochopitelně již nevím, jakým řádem byl náš vesnický starosta vyznamenán, je málo pravděpodobné, že by se mohlo jednat o nyní dost citovaný Řád svatého Jiří. Tento vojenský řád, založený Kateřinou II. v roce 1769, byl udělován důstojníkům a generálům za prokázanou osobní statečnost v boji a za zásluhy v boji. Po Říjnové revoluci řád zanikl spolu s carskou monarchií. Obnoven byl v roce 1992 jako nejvyšší vojenské vyznamenání Ruské federace, což souvisí i s radikální změnou vztahu Rusů k jejich imperiální carské historii.

Poprvé byl řád udělen až v roce 2008, kdy také došlo i ke změně statutu pro jeho udělení. Ta se týkala především toho, že řád mohl být udělen "za bojové a jiné operace na území jiných států při podpoře a nastolení mezinárodního míru a bezpečnosti (mírumilovné operace)". Prvním rytířem řádu 4. stupně se stal velitel vojsk Severokavkazského vojenského okruhu generálplukovník Makarov za úspěšné provedení operace oficiálně nazvané "přinucení Gruzie k míru". Tehdejší ruský prezident Medvěděv při udělení prohlásil: "Toto vyznamenání bylo obnoveno v roce 2000 pro všechny, kdo se zachoval v bojích proti vnější agresi. Avšak s cílem obnovení slavných tradic 'georgijevských rytířů' jsem přijal rozhodnutí vydávat tato vyznamenání za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti na územích jiných států."

Zmíněná stužka sv. Jiří ovšem souvisí se stejně pojmenovaným řádem jen nepřímo. I ta byla založena Kateřinou II. roku 1769 v období rusko-turecké války "za službu a chrabrost". Nosili je například námořníci gardových lodí vyznamenaných "praporem sv. Jiří" a podobně. Ve snaze pokračovat v tradici stužky sv. Jiří byla roku 1942 (rok po začátku "Velké vlastenecké války") založena Gardová stužka, která se později stala součásti dalších vyznamenání, zejména pak medaile "Za vítězství nad Německem".

Šedesát let po válce (v roce 2005) vznikla znenadání v Rusku masová akce Stužky sv. Jiří, široce podporovaná ve sdělovacích prostředcích. Na rozdíl od stužky jako součásti vyznamenání se tato rozdává bezplatně každému, kdo ji chce veřejně nosit na znak úcty k hrdinství veteránů Velké vlastenecké války. I když by se mohlo jednat i o naroubování carských zvyků na sovětské poměry, je tato nová ruská tradice zcela pochopitelná. Otázkou by ovšem mohlo být, jestli se zde jedná jen o projev vlastenectví, patriotismu a úcty k veteránům, nebo zda do jisté míry nejde i o velkoruský šovinismus. Vzhledem k poněkud opožděnému propuknutí dříve neobvyklého projevu vděčnosti (převážně již zemřelým) veteránům se nabízí i možnost nostalgie po sovětské velikosti, ke které dochází ve vzmáhajícím se Rusku po prohrané "studené válce". Aniž bych se jakkoliv snažil o paralelu, právě podobné pocity u německé veřejnosti zneužil Hitler po I. světové válce.

A je tu ještě jedna otázka, kterou si asi žádný Rus neuvědomuje. Tradice nosit jakoukoliv stužku jako projev podpory čehokoliv nebyla známá ani v carském Rusku a o to méně v Sovětském svazu. Jde tedy zřejmě o zvyk přejatý z ne právě přátelsky vnímané Evropy a ještě méně přátelštějších Spojených států. Dnešní Rusové zvyk ovšem dále rozvinuli a stužky sv. Jiří masově rozdávají komukoliv a kdekoliv, dokonce i v cizině.

Pan exprezident je dnes soukromá osoba se všemi důsledky. Ovšem vzhledem ke svému dřívějšímu postavení ve společnosti tak úplně soukromá osoba nikdy již nebude – čehož si doufejme je vědom. I já osobně jsem dosud hluboce vděčný těm vojákům, které jsem v květnu 1945 vítal – unavené, zašpiněné a upocené, ale také šťastné, že válka skončila a my všichni to ve zdraví přežili. Tato moje úcta se ale v žádném případě nevztahuje na jejich syny a vnuky, kteří nás přišli v šedesátém osmém chránit před kontrarevoluci. Zejména pak ne k tomu vojákovi, který mi tehdy s napřaženým samopalem strhl československou vlaječku z mého embéčka v mém hlavním městě u tunelu pod Letenskými sady. A nevztahuje se ani k jiným akcím sovětských a ruských vojsk za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti kdykoliv a kdekoliv – včetně toho přinucení Gruzie k míru. Pochopitelně se to týká i těch zakuklených, dobře vyzbrojených a vycvičených "civilistů" v Krymu (nyní již vyznamenaných) a na východní Ukrajině.

Jak to tak vypadá, je jen otázka času, kdy bude další ruský generál vyznamenán řádem sv. Jiří. Události na Ukrajině svědčí o tom, že by to mohlo být i dost brzy, kdy nastane "nutnost provést bojové operace na území jiného státu při podpoře a nastolení mezinárodního míru a bezpečnosti" - řečeno slovy exprezidenta Medvěděva.